Pondělí 17. srpna 2015. Dneska mě čekal den D. Od rána mi bylo špatně a nemohla jsem dospat. Sice jsem neměla s nikým domluvenou žádnou konkrétní schůzku, ale věděla jsem, že se budou mým případem zabývat nejméně dvě oddělení. Dopoledne jsem tedy strávila v knihovně, abych byla po ruce, až mi přijde mail, že se mám dostavit. Snažila jsem se dohánět resty na blogu, protože jsem si nebyla jistá tím, jestli můžu pracovat aspoň pro Sajada. A dopisovala jsem si seznam věcí, které bych měla před odletem zařídit. Musím si někde koupit vlajku, abych si jí nechala podepsat od všech známých na památku. Na to nesmím zapomenout. Poslouchala jsem hudbu, kterou mám ráda, a popíjela jsem kafe. Na první pohled strašná pohodička, ale ty muka, co jsem zažívala během toho nekonečného čekání, se nedají popsat. Napsala jsem Philovi zprávu, že se mu moc omlouvám, ale nemůžu zatím dál pracovat, dokud se nedozvím něco nového. A jelikož mi přišel docela nepříjemný mail od Sajada, musela jsem i jemu napsat, jak se věci mají. Odpověděl téměř okamžitě, že nevěděl, že je to se mnou tak vážné, a popřál mi hodně štěstí.
číst dál