Sobota 22. srpna 2015. Konečně jsem se po celém dlouhém týdnu prospala trochu víc. Ke snídani jsem si připravila slaninu, volské oko a bagetu. Popíjela jsem kafe a pročítala jsem si zprávy a novinky na internetu. Byla jsem unavená, ale věděla jsem, že mám před sebou poslední dny strávené v Kanadě, a tak jsem se hecovala k nějaké činnosti. Venku nebylo kdovíjak hezky, a tak jsem trochu propadla zláštní náladě - začala jsem zlehka třídit věci, o kterých jsem si byla jistá, že si je nevezmu zpátky domů. Neměla jsem konkrétní plány, co s nimi udělám, ale vyhodit by je byla škoda. Střídavě jsem poklízela a pracovala na rešerši pro Sajada. Poslední dobou jsem na jeho projekt neměla čas, ani moc náladu. Trošku jsem se bála, že mě kvůli tomu z něho vyškrtne. Když už mě nebavila ani jedna z těhlech aktivit, šla jsem se odměnit do vany. Vzala jsem si knížku a relaxovala jsem. Odpoledne jsem se pak sbalila a šla jsem se projít aspoň na nákup. Na chvíli jsem se posadila na lavičku v parku a dívala jsem se se skrčenýma nohama do dálky na západ Slunce. Kolem osmé jsem měla jet k Antoinemu na večeři, kterou pořádal pro velkou skupinu lidí. Moc se mi nikam nechtělo.
Bylo mi totiž jasné, že tam zase budu jediný exot, co mluví anglicky, ale ne francouzsky. Jsem mezi nimi moc ráda a vážím si toho, že mě vzali mezi sebe, ale ač ve skupině lidí, cítím se často sama. Protože jsem mezitím trochu poznala francouzské zvyky a když se řekne, že nějaká akce začíná v půl osmé, první člověk dorazí až někdy půl hodiny po plánovaném začátku. Dochvilnost rozhodně nepatří mezi ctnosti Francouzů :-) Proto jsem si nedělala nic z toho, že jsem měla už půl hodiny zpoždění. Psala jsem ještě Antoinemu, že si nejsem jistá, jestli dorazím. Nakonec mě ale přemluvil, ať se aspoň na chvíli ukážu. No dobrá tedy. Nechtěla jsem přijít s prázdnou, a tak jsem se ještě stavila pro víno a brambůrky s Iron Manem.
Kupodivu jsem Antoineho byt našla vcelku bez problémů - a to jsem si myslela, že si tu trasu nezapamatuju nikdy. Bylo mi ale trochu nepříjemně tam mezi ně přijít takhle sama. Už zdálky jsem slyšela smích. Sebrala jsem odvahu a vstoupila jsem ze tmy mezi ně. Antoine mě hned vítal a usmíval se na mě. Pozdravila jsem se v rychlosti se všemi ostatními - spoustu tváří jsem naštěstí už znala. A posadila jsem se vedle Clementine. Upekla nějaké domácí buchty, tak jsem hned ochutnala. Antoine a kluci grilovali žebírka a kuřecí steaky a na stole byla spousta salátu. Všichni kromě mě pili pivo.. :-D Nevadí, prostě někdo musí být exot. A přesně jak jsem očekávala - všichni se bavili francouzsky. Seděla jsem mezi nimi a přemýšlela jsem nad tím, že jestli se sem někdy vrátím, musím se mezitím naučit aspoň něco francouzsky. Je to ale šílený jazyk.
Jak večer plynul, tak se se mnou bavilo sice víc a víc lidí, ale stejně mě zapojovali tak ze 30%. Zbytek času se bavili jen mezi sebou. Něco jsem odtipovala, některá slova totiž zní podobně s angličtinou, ale většinou jsem byla v lese. Achjo, zase mi tu chyběl Petr, se kterým jsme se v těhlech situacích bavili česky.
Když jsem se pak dostala posledním metrem domů, byla jsem docela ráda, že jsem zase sama. Dnešek mi upřímně moc nesedl. A snažila jsem se to dohánět vínem. Neopila jsem se, ale když jsem si pak v hlavě začínala počítat hvězdy na nebi a tipovat, jak daleko asi jsou, tak jsem sama uznala, že mám dost. Ta francouština je prostě peklo!
2025 ©