Pátek 21. srpna 2015. (Pokusím se postupně zpětně dopsat, co se dělo poslední dny v Kanadě, než jsem se vrátila zpátky do Čech. Bohužel toho mám po návratu opravdu spoustu, tak to může (a bude) chvíli trvat :-P ) Dneska jsem se docela těšila do školy, protože nás čekala další obhajoba PhD práce. Tentokrát byla na řadě Odile. Než jsem se ráno upravila a vyrazila jsem do školy, ještě jsem si v rychlosti překontrolovala text, který jsem si připravila pro Julii a Nathalii o své stáži. Nakonec jsem jim poslala tohle:
"I came at Polytechnique at the Department of Chemical Engineering on January 2015. I’d say, that working in the prof. Chaouki’s group has been one of the biggest opportunity, I’ve ever gotten. I met many great people and I could try what’s like doing the research for real. Students and interns here need to be very independent individuals with a sense for solving problems on their own. Supervisors don’t expect us to follow them, conversely they want us to be creative and patient. Sometimes it can be very challenging but when you can solve some problem without any help, you’re becoming a stronger person. Even if you fail, you learn from your mistakes. Never give up.
I truly enjoyed working with people from different countries. You can find a representative from almost each country around the world there. Sometimes I misunderstood some situations, but I’ve learned about differences between us and tried to adapt them. It is so awesome to find new friends with various tastes and habits. It totally enriched my personal life.
The Montreal city is simply wonderful. I do love hockey, so for me it was an indescribable experience to watch some games directly from the Centre Bell. Hockey and players are an independent religion here. The city is clean, safe and never sleeps. It changes every day. You never get bored here. Winters are very tough and summers can be windy and rainy. But it doesn’t matter. People here don’t care and enjoy their lives every single day.
I am very thankful and happy that I could be a part of Polytechnique as an intern for a while. Now I am planning to come back and start my cotutelle here."
Před vchodem do školy jsem se potkala právě s Odile. Měla na sobě tmavě modré šaty a nervózně někoho vyhlížela. Pozdravila jsem se s ní, objala jsem ji a popřála jsem jí hodně štěstí. Čekala na posledního profesora, který přiletěl z dálky a neznal naší školu natolik, aby trefil do místnosti, kde se měla konat její obhajoba. Když Odile zjistila, že toho profesora mezitím vyzvedl někdo jiný, připojila se ke mně, což se mi náramně hodilo, protože ani já jsem na tom s orientací po škole pořád nebyla kdovíjak dobře.
Místnost už byla poloplná. U vstupu jsem si vzala vodu a v rychlosti jsem si vybírala, kam se posadím. Měla jsem docela štěstí, protože vedle Phila a Joshui bylo volné místo, a tak jsem si přisedla k nim. Povídali si mezi sebou sice francouzsky, ale to mi nevadilo, protože jsem se mezi nimi cítila tak nějak bezpečně. Když jsem se rozhlédla po místnosti, poznala jsem spoustu známých tváří, ale i některé, které jsem viděla poprvé v životě. Postupně přicházeli profesoři a když se na obrazovce objevil obličej Jean-Philippa, získala tahle událost nový nádech. Ještě nikdy jsem neviděla žádnou video konferenci. Protože Jamal měl problémy s připojením, musela Odile začít s patnácti minutovým zpožděním. Což jí asi na kuráži moc nepřidalo.
Nerozumněla jsem jí ani slovo, ale hrozně mi polichotilo, když jsem viděla, že jeden ze slidů upravila podle toho, jak jsem jí poradila na schůzce skupiny, kde si svoji prezentaci zkoušela nanečisto. Na můj vkus mluvila docela rychle, ale snad ani jednou se nezadrhla. Když skončila, všichni jsme jí zatleskali a odešli jsme z místnosti. Následovala část, ve které profesoři kladli otázky k jejímu tématu.
Počkala jsem si na Phila a Joshuu a chtěla jsem se k nim připojit. Phil ale dlouho s někým volal, takže jsme na sebe s Joshuou jen tak pokukovali a pořádně jsme nevěděli, o čem se máme bavit. Když Phil konečně skončil, zeptal se mě, jestli bych se k nim náhodou nechtěla připojit na oběd, když je to Joshuovo poslední den ve škole coby stážisty. Nevěřila jsem vlastním uším. Hrozně mě to potěšilo. A protože jsem nestíhala ranní kávu, domluvila jsem se s nimi, že se za nimi stavím v laborce za půl hodiny, až se pořádně nasnídám.
Jenže jsem zjistila, že jsem si doma zapomněla peněženku. A klíče. Zrovna dneska, když mě konečně pozvali, abych se společně s nimi najedla! Zkoušela jsem nahánět spolubydlící přes facebook a měla jsem docela štěstí, že byla ještě doma. Hodila jsem si počítač do kanceláře a doslova jsem běžela domů. Mezitím se oteplilo tak, že mi bylo v džínách a lehkém svetříku opravdu vedro. Na bytě jsem se v rychlosti převlékla, sbalila jsem si peněženku a klíče a vyběhla jsem zpátky do školy. Opravdu super rozcvička.
V laborce jsem si chvíli hrála s "flash pointem" a s "total acid number", ale druhá zmíněná metoda nám pořád nefungovala. Už jsem měla podezření, že to Phil dělá schválně, abychom dneska moc nepracovali. Což se mi k němu ale moc nehodilo. Když konečně padla jedna hodina, sundali jsme si pláště a společně jsme vyrazili před náš kancl, abychom počkali na ostatní. Měla jsem štěstí, že se k nám přidalo asi pět nebo šest lidí, kteří mluvili anglicky. To se mi líbilo. Jedna holčina, která byla krásně snědá a docela mi připomínala zpěvačku Rihannu, se zdála, že bude tahounkou celé skupiny. Nenechala nikoho dalšího mluvit a na všechno měla svůj názor, o který se s námi prostě musela podělit.
Zašli jsme do nedalekého fastfoodu se zaměřením na kebab. Ochutnala jsem nějakou pikantní tortilu. Nakonec jsme si všichni povídali asi hodinu a půl. Zjistila jsem, jaké to je vyrůstat v Kanadě, v Íránu - jak je těžké sehnat vízum a že jsou lidi na hranicích důkladně kontrolováni, zda nespolupracují s nějakou špionážní společností.. Na můj vkus jsme mluvili až moc dlouho o politice, o které jsem toho moc nevěděla.
Když jsme se pak vrátili zpátky do školy, tak jsem ještě chvíli chtěla dělat něco pro Sajada. Phil se tomu hrozně divil a posílal mě domů. Znovu mi připomněl, že pokud Sajad tuhle rešerši vydá a neuvede mě tam jako spoluautora, že si to pohlídá a řekne o tom Jamalovi. Tohle se mi na něm líbí - ten jeho obrovský smysl pro spravedlnost.
Páteční večer jsem zakončila tak, že jsme šli s partou na večeři do jedné mexické restaurace. Objednala jsem si ovocný drink, po kterém se mi krásně motala hlava, a všichni jsme se podělili o různé chipsy, nachos a různé další lahůdky - objednali jsme si velký talíř, na kterém bylo k ochutnání od všeho něco. Dokonce jsem si vyzkoušela, jak chutná kaktus (hnusně :-D ).
2025 ©