Úterý 18. srpna 2015. Ráno jsem si přivstala, abych si v hlavě připravila plán, co všechno budu říkat, až se dovolám na imigrační. Nepodařilo se mi se s nimi spojit přes skype, tak jsem musela sáhnout po mobilu a doufat, že tyhle mezinárodní hovory jsou vážně zdarma (samozřejmě, že nejsou). Musela jsem to číslo vytočit snad pětkrát, než mě konečně přepojili k nějaké agentce. Ta slečna/paní nebyla po ránu o nic moc příjemnější než já. Nejdřív se mě ptala, co že to po ní vlastně chci. Když jsem se přiznala, že tu jsem zřejmě nelegálně, tak byla jestě o něco víc podrážděnější. Takže jsem se v jeden moment cítila skoro jako vyvrhel společnosti. Abychom si rozuměly lépe, navrhla jsem jí, že jestli může, ať se podívá přímo do mé složky, že jí poskytnu svoje informace. Kupodivu to vážně fungovalo. Neznala jsem svoje identifikační číslo, které mi bylo přiděleno (kde ho mám asi tak vzít?!), tak jsem musela odpovědět na x otázek typu, jak se jmenuje můj otec, kdy a kde jsem se narodila apod. Na chvíli se pak odmlčela, že si to potřebuje oveřit.
Po dvou nekonečných minutách se vrátila zpět a oznámila mi, že u mě nevidí ŽÁDNÝ problém?! Že jsem žádala včas a o správné vízum, tudíž jsem zůstala pracovat pod "implied statusem" a jsem tu naprosto legálně??? Že jediné, co musím udělat, je si aktivovat to vízum, až budu překračovat hranice. Nechtěla jsem uvěřit vlastním uším. Ještě jsem ji poprosila, jestli by mi to nemohla poslat na mail, abych měla nějakou jistotu. Když jsme se rozloučily, tak jsem zůstala sedět na místě a opět jsem se rozbrečela. Nevím, jestli jsem taková cíťa, nebo jestli to bylo oprávněné, ale jak jsem si to celé uvědomila, tak mi z toho bylo prostě nanic - můj případ zbuzeroval půlku školy, dokonce i můj profesor byl donucený psát nějaký dopis, aby mě tu uchránil; já zaplatila majlant za to, abych jela na výlet, na který jsem nakonec nejela.. Pomalu jsem se pohádala s oddělením pro mezinárodní vztahy. Achjo, no tohle bylo teda opravdu něco. Nejhorší je, že každý agent říkal něco jiného.
Napsala jsem o tom rychlý mail Julii a Nathalii a přeposlala jsem jim ten, co mi poslala ta agentka. Než jsem se vydala do školy, došla jsem jim koupit bonboniéry a (bílé) růže za to, jaké se mnou měly nervy. Dokonce mi dneska přišel i pohled od Bobeše z Francie, tak jsem měla dvojnásobnou radost z toho, jak se krásně vyvíjel můj den. Do školy jsem se dostala akorát v čase oběda. Viděla jsem Julii s Nathalií obědvat venku na terásce a nechtěla jsem jim dávat ty kytky přede všema. Na to jsem se až tak necítila. Šla jsem si tedy sednout do druhého patra, abych počkala, až jim skončí přestávka. Byla tam spousta mých známých. Zahlédla jsem Joshuu s Philem, Ramina s jeho stážistkou a taky Guilhema. K němu jsem se nakonec posadila a vyprávěla jsem mu, co mě ráno potkalo. Měl radost za mě, že se to konečně vyřešilo, a navrhl mi, že bychom to po škole mohli nějak oslavit. Vlastně a proč ne :-)
Po obědě jsem šla neohlášeně za Julií a Nathalií a předala jsem jim ty kytky a čokoládu. Sice se obě tvářily, že to nebylo vůbec nutné, ale myslím si, že je to určitě potěšilo. Dala jsem jim jednu navíc, aby jí daly své šéfové, že s tím určitě také měla problémy. Také pořádně nemohly uvěřit tomu, co se ráno stalo, a hrozně mě chválily, že mě napadlo si říct o ten mail - že to agenti moc často nedělají a že mám aspoň důkaz, že jsem se to snažila nějak vyřešit a že mi bylo řečeno, že to je vlastně v pořádku. Julie mě pak nakonec ještě objala.
Zbytek "pracovního" dne jsem skončila v knihovně. Musela jsem poslat spoustu mailů. Napsala jsem i prof. Chaoukimu, abych mu poděkovala za snahu mi pomoct a navrhla jsem mu skype během září, abychom nějak vyřešili to moje studium. A napsala jsem i šéfovi do Prahy, jestli se mnou ještě vůbec počítá. Když jsem obeslala všechny včetně Phila, Jean Philippa a Sajada, zaklapla jsem počítač a šla jsem ze školy.
Přidal se ke mně Guilhem, který mě nakonec pozval do jedné čokoládové restaurace, abychom oslavili, že to mám všechno úspěšně za sebou. Byl to od něj super nápad. Měl se k nám přidat ještě Antoine, ale měl nějaké problémy se svým školitelem a musel zůstat ve škole déle. Jeli jsme směrem k Place des Arts, kde byla ta kavárno/restaurace. Byl to opravdový čokoládový ráj! Trvalo mi hrozně moc dlouho, než jsem si konečně vybrala vafle přelité čokoládovou a vanilkovou zmrzlinou s hromadou čokolády a šlehačky kolem. On si vybral nějakou sladkou pizzu s marshmallou. I to vypadalo senzačně. Povídali jsme si o tom, jaké jsme měli léto, jaký byl jeho výlet po Americe a že dostal zajímavou a konečně i placenou práci na polytechnice. Já vyprávěla tom, že jsem zvědavá, jaké to bude, až se vrátím zas domů a potkám se se všemi svými blízkými a že jsem zbytečně ztratila celý týden tím, že jsem řešila to vízum. Musím říct, že to je příjemný společník a i když mi občas pije krev, tak jsem byla ráda, že mě sem pozval.
Pak jsme se šli ještě na chvíli projít po okolí a zastavili jsme se na Place des Arts u jedné z šachových her. Snažil se mi vysvětlit pravidla, ale moc jsem ho neposlouchala. Prostě mi to neimponuje, což nemohl pochopit :-) Nakonec jsem byla ráda, že jsme takhle spolu šli. Kdykoliv jsme někde společně byli, pil mi krev a dělal si ze mě legraci, ale dneska byl milý, vtipný a dokonce snad i vypadalo, že mě (chvílema) poslouchá. Asi úpal, nebo co :-D
Doma jsem si pak dala strašně dlouhou vanu a začala jsem pomalu dohánět resty na blogu. Nechápu, jak jsem mohla ztratit celý týden něčím takovým.. Od zítřka jsem si naplánovala zase pracovat a snažit se si poslední dny tady trochu víc užít.
2025 ©