Pondělí 17. srpna 2015. Dneska mě čekal den D. Od rána mi bylo špatně a nemohla jsem dospat. Sice jsem neměla s nikým domluvenou žádnou konkrétní schůzku, ale věděla jsem, že se budou mým případem zabývat nejméně dvě oddělení. Dopoledne jsem tedy strávila v knihovně, abych byla po ruce, až mi přijde mail, že se mám dostavit. Snažila jsem se dohánět resty na blogu, protože jsem si nebyla jistá tím, jestli můžu pracovat aspoň pro Sajada. A dopisovala jsem si seznam věcí, které bych měla před odletem zařídit. Musím si někde koupit vlajku, abych si jí nechala podepsat od všech známých na památku. Na to nesmím zapomenout. Poslouchala jsem hudbu, kterou mám ráda, a popíjela jsem kafe. Na první pohled strašná pohodička, ale ty muka, co jsem zažívala během toho nekonečného čekání, se nedají popsat. Napsala jsem Philovi zprávu, že se mu moc omlouvám, ale nemůžu zatím dál pracovat, dokud se nedozvím něco nového. A jelikož mi přišel docela nepříjemný mail od Sajada, musela jsem i jemu napsat, jak se věci mají. Odpověděl téměř okamžitě, že nevěděl, že je to se mnou tak vážné, a popřál mi hodně štěstí.
K obědu jsem si koupila polévku a posadila jsem se s ní před školu. Ani jsem dneska neměla chuť cokoliv jíst. Po jídle mi konečně přišla zpráva, ať se kdykoliv během dne stavím v kanceláři pro mezinárodní vztahy. Úplně se mi sevřel žaludek, když jsem šla tím směrem. Nevěděla jsem, co mám čekat. V kanceláři na mě čekala jak Julie, tak Nathalie. Nejdřív se mě neutrálně ptaly na můj víkend a pak konečně přešly k věci. Prý s ohledem na to, že se chci zase vrátit a studovat tu, se snažily najít nejoptimálnější řešení. A že to i podle toho, co jsem říkala, je opravdu ta restaurace statusu - že musím znovu požádat o nové pracovní povolení. Že to bude spousta papírování, ale že se to dá stihnout a i by mi prý škola tu novou žádost proplatila. I tu starou špatnou, co mě stála kolem 5 tisíc. Jejich nadřízená se prý od rána pokouší dovolat prof. Chaoukimu do Francie, aby ho požádala o spolupráci a nějaký doporučující dopis, ve kterém by stálo něco jako, že jsem "briliantní" student, o kterého mají zájem, atd.. A že mi nesmí pomáhat s vyplňováním papírů, ale že do nich můžou nahlédnout a říct, co si myslí. Ještě mě požádaly, abych znovu zavolala na CIC a zjistila, co všechno je tedy potřeba, a jestli tu musím po dobu vyřizování té žádosti zůstat. Bylo to na mě hrozně moc informací najednou. Když jsem tak viděla, že se mi snaží všemožně pomoct, že i dokonce zbuzerovali toho profesora, tak mě to všechno tak nějak sebralo. V jeden moment mi začaly téct slzy po tváři, protože jsem konečně cítila částečnou úlevu. Slíbila jsem, že se pokusím udělat maxium, abych se tam dovolala ještě dneska a poděkovala jsem jim, že mi takhle pomáhají.
Zalezla jsem si s počítačem do druhého patra, kde v tuhle dobu bylo skoro prázdno. A zkoušela jsem se dovolat na imigrační. Nakonec jsem měla štěstí a dovolala jsem se minutu před koncem jejich pracovní doby. Týpek, který zvedl můj telefon, byl nějaký zmatený a vůbec nechápal, co po něm chci. Z toho, co jsem mu vysvětlila, byl tak zmatený, že mi chvíli tvrdil, že si myslí, že tu jsem legálně, pak zase že ne, ať raději co nejdřív zmizím ze země.. Opravdu mi moc pomohl. Jediné, co jsem se od něj dozvěděla, bylo to, že pokud požádám o restauraci statusu, nesmím opustit zemi, dokud se to neprojedná. A to může trvat až 4 měsíce. No tak to určitě, tohle se chystám udělat.
Šla jsem to hned říct Julii a Nathalii. Ty mi poradily, ať tam zavolám ještě ráno, že tohle nám opravdu moc nepomohlo. A smály se, že se jim předem hlásit nemusím, že mám odteď permanentku pro neohlášené vstupy do jejich kanceláře. Je fakt, že za poslední dobu jsem u nich častěji než u sebe. Paráda. Vrátila jsem se zpátky pro svoje věci a protože jsem byla zrovna v kontaktu s Bárou, zaskypovaly jsme si. Mluvily jsme o tom všem hrozně dlouho. Pak kolem mě prošel Antoine, Clementine a Guilhem, kteří nevěděli, že skypuju, a začali na mě mluvit. Na chvíli se zastavili a mávali na Báru. Guilhem mi pak čmáral po ruce propiskou, než jsem s ní přestala mluvit :-) Docela mě tím rozesmál. Ráda jsem je zase viděla. Nechtěla jsem je otravovat svýma problémama a svojí náladou, tak jsem jen nenápadně poznamenala, že se omlouvám, ale že už mám nějaké plány na večer (strávit ho nad papírama z emigračního - parádaaa).
Doma jsem si pak zase opět pročítala nekonečná kvanta různých fór, abych se naučila co nejvíc, ale o tom svém případu jsem nikde nenašla ani zmínku. Mám ráda ten pocit, že jsem unikátní případ :-D Nakonec jsem to vymyslela tak, že si ráno přivstanu a zavolám na emigrační a podle toho, co mi řeknou, se přizpůsobím a připravím si ty papíry, než se sejdu s Julií a Nathalií. Už jsem se vážně nemohla dočkat toho, až bude konec..
2025 ©