Neděle 23. srpna 2015. Je to už nějaký pátek, co jsem se vrátila zpátky (vlastně víc pátků :-)), ale ještě pořád tu mám nějaké resty, takže.. V neděli jsem se vydala společně s Guilhemem do muzea počítačových her. Dopoledne bylo moc hezky, a tak jsme vyrazili docela nalehko. Výstava byla rozdělená do několika částí a obsahovala i kino s dokumentárními filmy. Jelikož byly na výběr jen dva filmy a jen jeden se v dohledném čase promítal s anglickými titulky, vybrali jsme si 3D dokument o pandách. Byla jsem trošku skeptická, protože jakmile na jedničce běží dokument, hned ho přepínám, abych náhodou neumřela nudou, a tady nebylo kam utéct. Nakonec jsem z toho krátkého filmu byla tak dojatá, že jsem i slzu uronila. Akorát jsem měla hroznou chuť všechno komentovat a vyptávat se, což se neshledalo s porozuměním :-) Ani jsem si neuvědomila, že jsou pandy až takhle ohroženým druhem. A když se jedná o divočinu, tak ne každý příběh má svůj happy end. Jednoho samečka totiž trénovali, aby přežil v divočině (pandy nemají pud sebezáchovy). Probíhalo to tak, že ho strašili zvuky všech možných šelem a snažili se ho naučit, aby zdrhnul co nejdřív na strom a zachránil se tak. Což se jim docela úspěšně dařilo. Pak se rozhodli ho po třech letech výcviku konečně pustit do přírody, a ten sameček to stejně nepřežil?! A takový filmy promítají dětem! :-D Po kině, které končilo spíš smutně než nadějně, jsme šli konečně do části s hrami. Bylo tam k vidění snad všechno, co se kdy ukázalo na trhu - jak hry, tak konzole. A všechny volně dostupné všem. Totální ráj :-) Nejdřív jsem si myslela, že bychom si mohli zahrát od každé hry jeden zápas, ale bylo jich tolik, že jsme si vybírali. Spoustu z nich jsme hrávali s bráchou. Kupodivu nejvíc jsem se našla ve hrách s bojovým uměním, i když jsem je moc nehrávala. Ty mi šly. Nebo takové ty hry, kde se sestřelují padající cihličky :-) Nebo nesmrtelný Mario, toho jsem zbožňovala. Bylo to super. Dokonce i náš starý gameboy jsem objevila.. Jedna z posledních her byla taková ta taneční hra na xboxu. Zrovna ji hráli dva kluci, kteří se tanci určitě věnují, protože to, co předváděli, zaujalo všechny. Na konci každé písničky jim všichni tleskali.
Po návštěvě muzea jsme se s Guilhemem rozdělili, protože měl v Montréalu na návštěvě rodiče a slíbil jim, že s nimi půjde na oběd. Šla jsem se pěšky projít kolem starého přístavu a prošla jsem až na Place des Arts. Začala jsem pozvolna shánět dárečky, kterými bych mohla obdarovat své kamarády a rodinu. Koupila jsem si i něco málo pro sebe. Nakonec jsem se ještě zastavila v Cafe Depot a dala jsem si kafe na terásce. Bylo mi tak dobře. Trošku mě tížil pocit, že mi to pomalu končí. Cestou zpátky na byt jsem se ještě stavila v jednom obchůdku s moc krásnými šaty a koupila jsem si jedny takové růžovo červené. Chtěla jsem, abych byla poslední dny i za dámu, a ne jen za laboratorního pomocníka :-)
2025 ©