Středa 19. srpna 2015. Ráno mi přišlo několik odpovědí na moje maily a mezi nimi i ten od profesora z Prahy, že se mnou nadále počítá, ať se ale poptám po detailech na osobním oddělení. Juchů, až se vrátím, budu mít zase práci a nevyhynu :-) Ale protože mi zatím neodpověděl ani Phil, ani Jean Philippe, zůstala jsem prozatím doma a sepisovala jsem práci pro Sajada. Zvláštní pocit vědět, že je všechno jako mávnutím proutku zase v pořádku. Trošku mě ale mrzelo, že jsem tím ztratila tolik dní. Ale vyzkoušela jsem si zase něco jiného a komunikace s imigrantskými úředníky je zkušenost doslova k nezaplacení. Uvařila jsem si oběd doma a možná i protože na mě všechno dolehlo, tak jsem na chvíli usnula. Vzbudila jsem se kolem druhé. Zkontrolovala jsem znovu maily a trošku mě zarazil jeden od JP. Ptal se mě na jeden výsledek, který jsem mu neposkytla - jestli bych ho mohla dodat ASAP (as soon as possible). Nemám ráda tuhle zkratku. Takže jsem se musela převléknout a před třetí jít do školy. Všechna ta měření jsem udělala, ale protože nám vycházela divně, poprosila jsem Phila, jestli by nemohl rekalibrovat kolonu. A pak už jsem nemohla pracovat kvůli té věci s vízem. Měla jsem docela štěstí, protože jsem ho potkala na chodbě před kanceláří. Slíbil, že se mnou půjde nahoru do laborky, abychom se domluvili co a jak. Ukázala jsem mu svoje výsledky a tak nějak jsme se shodli, že bude nejlepší, když je zopakuju pro každý vzorek dvakrát. Nastavil novou metodu, která naštěstí trvala jen 20 minut. Tak jsem se do toho pustila. Chvíli jsme si ještě povídali a v reakci na můj email se divil, jakto že odlétám pryč. On vůbec nevěděl, že na konci léta končím :-) Pak jsme se ještě domluvili, že se sejdeme ráno v laborce, abychom začali konečně zase s pH měřením.
Střídavě jsem pracovala v laboratoři a střídavě jsem si sepisovala blog. Měla jsem toho najednou tolik co dělat a hlavně se mi vrátila chuť něco dělat.. A hledala jsem si, co se bude dít následující dny v Montréalu. Abych o něco náhodou nepřišla, než pojedu domů. Do školy se vrátil ze své dovolené Jaber, se kterým jsem si docela dost povídala. Vypadal hrozně moc spokojeně a hlavně odpočatě. Předtím, než odletěl do Iránu, působil dost unaveně. Teď se usmíval na všechny strany a byl tak správně upovídaný, až jsem měla pocit, že mi každou chvíli vykecá díru do hlavy :-D Do toho pak ještě přišel Ramin, který mě opět hecoval na pinčes, než odjedu.
Nakonec jsem odešla ze školy po dlouhé době docela pozdě. Měla jsem z toho ale dobrý pocit, protože jsem konečně zase dělala něco, co mě baví :-) A připadala jsem si užitečně. Chtěla jsem se ještě trochu projít, a tak jsem šla rovnou ze školy na metro a jela jsem do starého přístavu. Posadila jsem se před umělý rybníček, co je před muzeem vědy, a chvíli jsem jen tak relaxovala na lavičce. Bylo příjemné počasí. Periferně jsem si všimla, že na mě civí jeden černoch. Nechtělo se mi s ním dát do řeči, ale drze si ke mně po chvíli přisedl. Nakonec se ukázalo, že vůbec nemluví anglicky a zkoušel mi něco vysvětlit francouzsky. Nakonec jsem se vymluvila, že mám rande, a i když jsem žádné neměla, raději jsem odešla pryč.
Procházela jsem se po mole a došla jsem až k "Clockhouse" - vysoké bílé budově, kterou pracovně nazývám maják. Hned vedle ní je uzavřený plácek s pískem a barem. Chvíli mi to trvalo, než jsem se k tomu rozhoupala, ale nakonec jsem si zaplatila dva dolary vstupné a šla jsem se tam podívat. Už zapadalo Slunce a všude kolem hrála muzika. Lidi seděli na lehátkách pod slunečníky, popíjeli drinky a povídali si. Pohodička. Chtěla jsem si udělat radost, a tak jsem si koupila skleničku sangrie. Akorát mě při placení trošku sprdnul barman, protože jsem mu místo 15 % dala asi jen 11. Musela jsem pak ještě lovit drobáky, abych ho dorovnala. V tomhle jsou tady někteří dost protivní a neodbytní. Sedla jsem si na jedno volné lehátko a dívala jsem se na řeku. Přemýšlela jsem nad tím, jak je asi hluboká, když tu proplouvají lodě. Hlavně je uprostřed pořádný proud. Zůstala jsem tu až do zavíračky. Jediné, co se mi tu moc nelíbilo, byla přeřvaná hudba a ještě ke všemu vesměs techno. Jo a takhle u vody byla pěkná spousta komárů, kteří se mě snažili sežrat zaživa. Takže jako jo, jsem ráda, že jsem si vyzkoušela posezení na novém místě, ale řekla bych, že jednou a dost.
2025 ©