Čtvrtek 13. srpna 2015. Po návratu z výletu jsem si ještě v noci před spaním četla mail od Julie, ve kterém mi více méně napsala, že nepochopila, proč jsem jednoduše nežádala o prodloužení stávajícího pracovního povolení. Po jeho přečtení jsem myslela, že vyskočím z kůže, protože to byla ona, kdo mi navrhl, abych žádala o jiné vízum, protože škola nemá dostačující papíry k tomu, aby mi ho na jejich základě mohli prodloužit. Takže jsem ráno vstávala opět brzo, protože mi navrhla se sejít i s Nathalií už v devět. Schůzka neprobíhala moc v přátelském duchu. Když obě zjistily, že tu jsem nelegálně, tak se k tomu stavěly tak, že mám okamžitě zavolat nějakému agentovi tady v Montréalu a nechat ho rozhodnout o mém dalším osudu. Dokonce padla věta ve smyslu, ať si pro jistotu rovnou sbalím, abych nebyla překvapená, až mi řekne, že mám okamžitě opustit Kanadu. Nechtěla jsem věřit tomu, co slyším. Zdálo se mi, jako bych se vrátila zpátky v čase do minulosti, kdy se nesmělo ani za hranice pod trestem smrti. Byla už jsem z toho docela vyschízovaná, a tak jsem prohodila něco ve smyslu, že dobře, že půjdu a sejdu se s tím agentem, ale že mu budu muset říct, že mi s tím vízem někdo radil, protože kdyby to bylo na mně, tak prostě žádám o prodloužení toho stávajícího a nehledám žádné jiné alternativy. To se jim ale také nelíbilo. Protože mi správně nesmí radit a mohly by kvůli tomu jít do vězení.
Nakonec si nechaly u sebe všechny moje papíry a vzaly si čas na rozmyšlenou. Šla jsem zpátky k sobě do kanceláře. Psala jsem si o tom všem s Bárou a Míšanem. A protože bylo zrovna dneska u nás slušně živo, přestěhovala jsem se na svoji oblíbenou vyhlídku na město. Koupila jsem si kafe, posadila jsem se tam a s nohama nahoře jsem čekala na jejich verdikt. Bára se mi smála, že mi pojede naproti na letiště a Míšan měl zase "radost", že tím pádem třeba zůstanu pak už v Čechách a do Kanady se už nepodívám. Seděla jsem na té židli jak přikovaná a jen jsem kroutila hlavou nad tím, co se z toho vyvrbilo. Přišlo mi to celé absurdní a nemohla jsem tomu uvěřit. Když jsem dopila kafe, vrátila jsem se zpátky do kanceláře. Tam mi jeden kolega, co je tu nejstarší (Navid), poradil, ať se dojdu zeptat do druhého patra, kde má kancelář oddělení, které poskytuje informace zahraničním studentů o vízech. Že by mi mohli poradit. Dvakrát jsem se cestou zarazila a váhala jsem, jestli tam mám jít. Koupila jsem si rovnou kafe a sedla jsem si do té prosklené místnosti. Čekala jsem, až na mě přijde řada. Všimla jsem si, že byl zrovna Phil, Joshua a jejich kamarádi z laborky na obědě. Věděla jsem, že o mně ví, ale dělali, že si mě nevšimli. Když na mě přišla řada, odvedla si mě jedna vysoká sympatická paní k sobě do kanceláře. Vysvětlila jsem jí celou svoji situaci. Nevěděla přesně, co mi na to má říct, protože se specializuje na studijní povolení, ale slíbila mi, že se v pondělí sejde se svojí nadřízenou a dá mi vědět. Poskytne mi informace a možnosti, jak postupovat dál, ale neporadí mi, kterou si mám zvolit, protože nesmí.
Odpoledne mi ještě napsala Julie a pozvala si mě zpátky k sobě, abych si vyzvedla všechny papíry. Neřekla mi nic nového, ale bylo na ní znát, že je na mě naštvaná. Snažila se mě přesvědčit, že to celé byl můj nápad, s čímž jsem prostě nesouhlasila. Rozloučily jsme se s tím, že v pondělí bude mluvit se svojí nadřízenou a budou se snažit najít další cesty. Že prozatím nic neví. Neměla jsem z našeho setkání vůbec dobrý pocit. Ale protože na mě doteď byla opravdu milá a všemožně se mi snažila vyjít vstříc, když jsem potřebovala, napsala jsem jí mail, že se omlouvám za svoje chování, ale že jsem momentálně v docela nepříjemné situaci a bohužel nemám doma nikoho, kdo by na mě čekal, a mohl mě tak uklidňovat a pomáhat mi. Připsala jsem, že přece nikdo neumírá a že si myslím, že jsme se obě snažily udělat maximum proto, aby se to vyřešilo co nejlépe. A poděkovala jsem jí za její snahu. Odpověděla, že mi děkuje za má milá slova a že se to v pondělí snad vyřeší. Pak mi ruply nervy a rozbrečela jsem se. Připadala jsem si jako nějaký trestanec. Ale protože jsem za dveřmi slyšela kroky, hned jsem přestala se sebelitováním a připravila jsem se na schůzku skupiny, která měla za chvíli začít.
Dneska měla prezentaci Odile. Chtěla si vyzkoušet svoji obhajobu. K mé smůle byla celá ve francouzštině, takže jsem nerozuměla skoro ničemu. A na konci nás Mohammad jako vždy hecoval, ať se ptáme VŠICHNI. Seděl přímo naproti mně, tak se naše oči xkrát střetly, když nás k tomu vyzýval. Chtěla jsem po něm hodit svojí propisku, ať mě už konečně nechá být :-D Phil, co seděl zase vedle mě, se toho hned chytl a ptal se jí ve francouzštině. Nevím proč, ale zrovna na téhle schůzce mi to přišlo docela nefér. Většina mluví jen anglicky. Po schůzce jsem se ještě potkala se Sajadem, který mi řekl, ať normálně pokračuju dál, že neměl tenhle týden čas se podívat na mojí práci. A Phil se mě ptal, jestli jsem viděla Ant-Mana, že se na to jde podívat s přítelkyní. Jojo, už jsem to viděla :-)
Když jsem konečně odešla ze školy, měla jsem hroznou chuť si napsat na karton, že potřebuju obejmout a chtěla jsem s tím chodit po městě. Holt poznávám Kanadu i z té druhé stránky. Hodila jsem si domů věci a jela jsem se podívat do vesničky gayů, abych přišla na jiné myšlenky. Cestou jsem viděla jednu dost nepříjemnou bitku. Toho využil jeden mladý Číňan, který se ke mně přidal. Ptal se, jestli nevím, proč se ti dva perou. Když ale přijela policie, odešla jsem. Ten Číňan mě ale dál pronásledoval. Vyptával se mě, co tu dělám, jak se jmenuju a co mám večer v plánu. Protože jsem už tak měla mizernou náladu, nechala jsem se jím pozvat na pivo do jeho oblíbeného baru, který byl přes ulici. Docela mě bavilo si s ním povídat a zjišťovat podrobnosti o životě v Šangaji, ale to je asi tak všechno. Když jsme dopili, chtěla jsem se vrátit na festival a poslouchat hudbu. Na pódiu se totiž střídali quebečtí umělci, kteří přezpívávali známé písničky a někteří byli opravdu dobří. Ten Číňan byl čím dál oprsklejší a nereagoval ani na informaci, že mám přítele. Nakonec jsem se ho zbavila tak, že jsem mu musela vyhrožovat, ať toho nechá, nebo na něj někoho zavolám. Což nebyl takový problém, jelikož všude kolem byla spousta lidí. Takže nakonec sám pochopil, že u mě mu pšenka nepokvete, dal mi na sebe facebook a zmizel v davu. Všimla jsem si ale, že mezi homosexuály muži převládali především starší ročníky a mezi lesbami spíš hooodně mladé holky. Docela zajímavý fakt. Už si začínám zvykat na to, když je vidím se vodit za ruce.
2025 ©