Středa 12. srpna 2015. Nemohla jsem v noci spát. Pořád jsem se probouzela. A v šest ráno mě z postele dokonce vyhnala zima. Měla už jsem docela hlad, ale v lednici jsem nenašla nic, co by mi udělalo radost. Trochu nelogicky jsem tak sáhla do mrazáku po zmrzlině. Takže jsem v půl sedmé ráno seděla v kuchyni, klepala jsem se zimou a ještě jsem se cpala čokoládovou zmrzlinou. No to jsem dopadla :-D Vlezla jsem si pak do vany, abych se ohřála. Docela mi to pomohlo, protože jsem pak mohla ještě na chvíli usnout. Před osmou jsem pak zase vylezla z postele a zkoušela jsem se dovolat na CIC (mají na starosti žádosti o vízum). Přes skype se mi nedařilo dovolat na číslo, které uváděli na svých internetových stránkách. Další komplikace. Nakonec jsem zjistila, že se jim můžu dovolat z mobilu (číslo začínající na 8 je zdarma). Po několika desítkách minut, které jsem strávila střídavě mačkáním čísel, abych se proklikala k tématu, které mě zajímá, a posloucháním nekonečně dlouhé a hlavně otravné písničky v pozadí, jsem se konečně dovolala nějaké agentce. Vysvětlila jsem jí svoji situaci a doufala jsem, že mi poradí. Vyslechla mě a pak mi řekla, že tu jsem evidentně na černo už od května, protože jsem žádala o špatný typ víza, na který se tzv. implied status nevztahuje (ochranný status během kterého můžu pracovat i bez platného víza, pokud čekám na vyřízení nového). Myslela jsem, že mě trefí.
Ptala jsem se jí na svoje možnosti. Poradila mi, ať před odletem zažádám o restauraci svého statusu a ať v žádném případě nepřekračuju hranice, pokud chci mít jistotu, že mě nevyhostí ze země dřív, než na kdy mám letenku. Chtělo se mi zvracet. Po několika minutách se mi tenhle pocit změnil ve vztek na naše koordinátorky, že mi poradily špatně (a to ještě ani nemají žádné právo mi nijak radit a něco mi podstrkovat - já chtěla žádat o normální prodloužení svého stávajícího víza, ne žádat o úplně nové).
Každopádně jsem po tomhle telefonátu měla jasno - na žádný výlet holt nepojedu a budu se ho snažit aspoň prodat na internetu za poloviční cenu, abych měla na restauraci statusu. Psala jsem si tom s Míšanem, Bárou a Petrem, co tu se mnou byl na stáži. Jo a ještě s Adri. Ta si ze mě dělala legraci, ať nejsem blbá a na ten výlet jedu. Že budu mít zážitky a jestli mě zavřou do vězení, že mi pošle pilníček a lubrikační gel, abych tam přežila bez větší újmy. A Petr se mě snažil nahecovat, abych ten výlet vrátila. Když zjistil, že je kancelační poplatek 100%, tak odpověděl něco jako, že už viděl i výhodnější zájezdy. Všichni mi moc pomáhali, jen co je pravda :-D Já sama jsem se snažila přijít na to, jestli teď patřím do stejné kategorie jako kriminálníci, co někoho zabili, nebo jestli jsem na tom líp než oni.
Napsala jsem o tom všem docela už podrážděný email do školy koordinátorkám a vystavila jsem svoji nabídku na internet. A spontánně jsem se pak převlékla a vydala jsem se na výlet za novým dobrodružstvím. Nechtěla jsem si kazit poslední dny vízem. Vyjela jsem směrem na Bonaventure, odkud mi měl jet autobus přibližně 41 km za město na balonový festival (https://www.ballooncanada.com/).
Správný autobus jsem našla celkem snadno. Nakonec jsem se docela projela a když jsem přejížděla řeku a viděla tak Montréal z druhého břehu, jak mi mizí v dálce, tak mi bylo docela úzko. Nevěděla jsem, do čeho se to pouštím. Po hodině cesty jsem začínala být skeptická, jestli jsem ve správném autobusu. Když jsme zůstali jen tři, tak moje obavy vrcholily. Ale naštěstí bylo vše v pořádku. Akorát jsem se pak musela smát tomu, že se teď chci snažit co nejvíc vyhýbat policistům a různým státním úředníkům, ale svým výběrem destinace jsem přijela přímo do míst vojenské školy. Vůbec jsem o tom neměla ponětí. Trošku se mi sevřel žaludek, když jsem viděla tank a staré vojenské letadlo.
V místech konání festivalu byla spousta louží a foukal strašně silný vítr. Chtěla jsem si koupit jednodenní vsupenku, která k mému překvapení stála 25 dolarů. Když jsem se ptala, cože je v ní obsaženo, tak mi nebyl nikdo schopný odpovědět anglicky. Pak že to je "mezinárodní festival". To mi to pěkně začalo. V areálu byla spousta rodin s dětmi. Většina nabízených atrakcí byla nafukovací. Děti tak mohly dovádět na různých hradech, hrát si s Mickey Mousem, nebo se procházet obřímu ještěrovi v břiše. Dokonce jsem našla náklaďák Nutelly, která slavila 40 let od založení a ke svému výročí nabízela vafle a jahody zalité Nutellou zdarma. V jednom ze stanů jsem se nechala pomalovat (zase jsem nějaké fotky nahrála do fotogalerie). Takhle zřízená jsem pak běhala po celém areálu.
Docela se mi ten areál zamlouval, ale nelíbilo se mi, že se za větší adrenalinové atrakce muselo platit. Když se už stmívalo, tak se ukázalo, že je příliš nebezpečné počasí na to, aby mohly připravené balony vzlétnout k nebi. No jasněěě, protože jsem přijela já, tak nic nebude :-D Aspoň jsem si tedy koupila pořádné kafe a objednala jsem si něco dobrého k jídlu. Vyzkoušela jsem zeleninovou libanonskou pitu se salátem.
Když už jsem sem jela, tak se mi nechtělo zase hodinu zpátky, a tak jsem si ještě zaplatila osm kuponů, na základě kterých jsem měla vstup na jakékoliv dvě atrakce. Vybrala jsem si jednu, která vypadala docela nebezpečně, a vystála jsem si 15 minutovou frontu. Seděla jsem vedle dvou malých černošek, které začaly okamžitě pištět, jen co jsme se dostaly do vzduchu. Instinktivně jsem se k nim přidala :-D Bylo to opravdu něco! Když jsme byli na nejvyšším bodě, tak se nás ta atrakce jakoby snažila setřást dolů. Ječela jsem jako o život. Ale strašně mě to pobavilo. A jako druhou atrakci jsem si vybrala horskou dráhu, která ale vedla jen dokola. To bylo ještě o něco horší! Viseli jsme hlavou dolů a kroužili jsme jako křečci v kolečku :-D A ještě hlavou vzhůru.
Po tomhle zážitku jsem pak ještě přešla k hlavnímu pódiu, kde podle jekotu puberťaček začínal koncert nějakého mladého zpěváka. Trochu jsem doufala, že to nebyl Justin Bieber. Nakonec se ukázalo, že to byla jejich nová vycházející hvězdička Shawn Mendes. Doprovázel se jen na kytaru. Musím říct, že i když byl chvílema přesladký, že zpívat opravdu umí a upoutat pozornost ještě víc (https://www.youtube.com/watch?v=mytLRy32Viw). Není to šálek mého čaje, ale pro ten moment se mi pod širým nebem plných hvězd vážně líbil. Hlavně se mi zdálky zdálo, že je až nebezpečně podobný Míšanovi, což nebylo vůbec na škodu.
Když kolem desáté hrál skoro už jen ploužáky a romantické písničky, tak mě přepadla melancholie a raději jsem se odporoučela na bus zpátky do Montréalu. Ten ale ne a ne přijet. Drkotala jsem se zimou a čekala jsem na zastávce přes 40 minut, než konečně přijel. Popovezl nás ale jen 10 minut, aby nás vyhodil někde na konečné a nechal nás čekat další půl hodiny na ten správný až do města. Myslela jsem, že tam umrznu! Do Montréalu jsem se dostala po půlnoci. Už z dálky nás vítaly osvětlené výškové budovy. Jen tak tak jsem stihla poslední oranžové metro a musela jsem jít poslední kilometry ze zastávky Saint-Catherine pěšky (přes dvacet minut chůze). No to jsem si zas něco vymyslela :-)
Já jsem na balony štěstí neměla, ale jedna známá ano. A protože píšu se zpožděním, tak jsem nahrála její fotky, co mi poslala, do stejné fotogalerie.
2025 ©