Úterý 11. srpna 2015. Ráno tu slušně pršelo, že pomalu ani nemělo cenu si brát deštník. Rovnou jsem uvažovala nad tím, které oblečení obětuju a které si s sebou sbalím, abych se ve škole mohla převléknout do suchého. Po zemi se povalovaly první červené listy - že by první známky podzimu? Venku bylo 17 stupňů. V kanceláři jsem byla první. Na internetu jsem si našla telefonní číslo na české velvyslanectví do Ottawy. Zkusila jsem jim zavolat ze skypu, což samozřejmě nefungovalo. Pak i přes telefon, který jsme měli v kanceláři. Také nic. Už jsem začínala být zoufalá, že budu muset volat ze svého mobilu a platit tak majlant. Nakonec jsem ještě zkusila veřejný telefon, který máme na konci chodby. Chtělo to po mně kreditní kartu předem. No to jsem měla radost. Takže aniž bych předem aspoň tušila, kolik budu platit, tak jsem do toho šla. Stejně jsem se ale nedovolala nikam. A tak mi nezbývalo nic jiného než zkusit ještě naší sekretářku, o které vím, že mě ta ženská prostě nemá ráda. Odpověděla mi, že ona může volat jen po Montréalu. Nicméně mi poradila, ať si zaplatím kredit na skypu, že to nebude tak drahé, a dovolám se tak kamkoliv.
Stálo mě to 14 dolarů. Ale říkala jsem si, že se mi to bude třeba někdy v budoucnu hodit. Dovolala jsem se hned na první pokus. Bylo příjemné s někým mluvit česky. Snažila jsem se tomu úředníkovi vysvětlit, co se mi přihodilo, a zeptala jsem se, co by mi poradil udělat jako další krok. Vyslechl si mě, ale pak mi jen stroze odpověděl, že mi bohužel nemůže poradit, ani poskytnout jakoukoliv informaci, že je to otázka na kanadské velvyslanectví. A s přáním hezkého dne mi položil telefon. Cože?! Tomu se říká rada nad zlato teda.
Zbytek dne jsem strávila u sebe v kanceláři, kde jsem si hledala všechny možné informace o mém případu. Vůbec se mi nechtělo volat na kanadské velvyslanectví. Měla jsem pocit, jako bych se tím měla dobrovolně udat a nechat se ze dne na den vyhostit. Ve srovnání s Evropou to tady skutečně je možné, čemuž jsem nejdřív nechtěla věřit. Někde jsem i četla, že mi můžou zakázat vstup do země na 5-10 let. Abych si ještě přitížila, pročítala jsem si nejrůznější imigrantská fóra, abych "se uklidnila". Našla jsem nejnovější informace o autobusu, který odváží studenty na hranice, a zjistila jsem tak, že jezdí v úplně jinou dobu než jsem si našla prvně. A hlavně že podražil na 48 - 63 dolarů z původních 34 a 36. Další příjemné zjištění.
Ptala jsem se všude možně na názor a zkušenosti ostatních. A bohužel převažoval názor, že bych měla zůstat doma a nejezdit nikam. Ale jak jsem se tak dívala na účet, zjistila jsem, že mě i s americkým vízem ten výlet stál přibližně 8100 Kč, o které se mi nechtělo jen tak přijít.
Během večera jsem ještě ke všemu zjistila, že je rozdíl mezi vízem a pracovním povolením. Jako občan ČR můžu zůstat v Kanadě po dobu půl roku. Takže kromě ztráty platného pracovního povolení jsem ještě ke všemu přišla o svůj status jako osoba, co tu může pobývat! Myslela jsem, že se oběsím. Po tolika zjištěních se mi udělalo opravdu zle a nemohla jsem normálně dýchat a uvažovat nad ničím jiným než nad touhle situací.
Celý den byla strašná zima a pršelo, což mi na náladě moc nepřidávalo. Ale snažila jsem se to brát všechno sportovně. Před spaním jsem si řekla, že se ráno pokusím dovolat ještě na kanadskou ambasádu a podle toho buď pojedu na hranice, nebo raději počkám do konce své stáže na zadku v Montréalu.
2025 ©