Pondělí 10. srpna 2015. Do školy jsem se dneska dostala až po deváté hodině, protože mě venku zase zdržel týpek s novinami. Tentokrát se mi přiznal, že by si na mně chtěl potrénovat svoji angličtinu, proto mě pokaždé zastaví, když jdu kolem. No to jsem ráda :-) V laboratoři jsem potkala Joshuu, ale nikde jsem neviděla Phila. Zeptala jsem se ho, jesti by mu nemohl poslat zprávu, že jsem už přišla, jestli stojí o schůzku, nebo co má dneska v plánu. Než přišel, snažila jsem se si internetu střídavě hledat informace o vízech a sledovat Míšanovo zápas. Byl totiž na turnaji, který se vysílal online. Nehrál vůbec špatně. Ale protože se mi dneska nechtělo tahat s noťasem, tak jsem se musela dívat v laboratoři na sdíleném počítači s obrovskou obrazovkou. Takže kluci viděli, že zrovna moc nepracuju :-) Naspala jsem mail Julii, jestli by na mě neměla přes den čas, že bych s ní potřebovala (už po sté) řešit svoje vízum/pracovní povolení. Naštěstí měla čas po druhé hodině. Mezitím přišel Phil s tím, že to, co se mě chystá naučit, vyžaduje spoustu času a že by to rád odložil na úterý na ráno. Tím lépe pro mě. Vůbec se mi do ničeho nechtělo.
Po obědě jsem se konečně sešla s Julií (koordinátorka pro mezinárodní studenty). Vysvětlila jsem ji, co jsem zjistila o svém vízu. Co jsme tak obě logicky pochopily, tak se zdálo, že od července, kdy jsem ten papír s potvrzením dostala, tu jsem na černo, protože jsem si to vízum nejela aktivovat na hranice. Vzhledem k mojí situaci mi v žádném případě nedoporučila jet někam za hranice a riskovat tak, že mě při návratu do Kanady vůbec nepustí zpátky. Vyprávěla mi, jak už zažila několik studentů z Francie, kteří se pokoušeli přiletět bez víza (čekali doma na jeho schválení, ale to nepřišlo včas). A byli vykázáni rovnou z letiště zpátky domů. Bez slitování. Dokonce měli v letadle ostrahu, která dohlížela na to, že se opravdu vrací domů. Na studenty! Docela mě tím vystrašila. Ale nechtělo se mi smířit se s tím, že bych se měla vzdát svého výletu, který jsem si už dopředu zaplatila. Nicméně mi poradila, ať to nikde neříkám, neřeším to a zůstanu do konce svého pobytu jen v Kanadě.
Odcházela jsem z její kanceláře docela rozladěná. Copak jsem nějaký kriminálník, co nesmí za hranice?! Vrátila jsem se na chvíli zpátky do laboratoře, ale protože se zdálo, že má Phil víc práce s Joshuou než se mnou, poprosila jsem ho už kolem čtvrté, jestli můžu odejít. Naštěstí neměl sebemenší problém. Bylo mi z toho všeho kolem víza všelijak.
Doma mi to nedalo a zkusila jsem si dojet jen tak cvičně na letiště si zkusit to vízum aktivovat. Přece jen je letiště mezinárodní půda, kde jsem vlastně dostala i to svoje první vízum. Trvalo mi přes hodinu se sem dostat. Cestou byla strašná přeháňka, a v jeden moment byla dokonce vidět i duha. Po chvilce motání se mezi nekonečnými davy turistů jsem konečně našla informace. Vysvětlila jsem jim svoji situaci a odtud mě poslali na emigrační. Tam mě "vítali" úředníci v uniformách a odznaky. Jak jsem ty urostlé týpky viděla, tak se mi sevřel žaludek. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala dojít až k okénku a zeptat se, jestli je možné si to vízum aktivovat u nich. Jeden z nich se jen tak letmo podívat na ten můj papír a odpověděl mi, že opravdu jediná možnost je jet na hranice a tam si ho nechat aktivovat. No to se mi tak chce :-/
Asi po deseti minutách jsem se už zase vracela zpátky. No aspoň jsem to zkusila. Protože jsem ale byla bez nálady, nic už se mi moc nechtělo dělat. Nakonec mi ale zvědavost nedala a ještě jsem se v rychlosti zajela podívat na Place des Arts, abych našla vesničku homosexuálů. Byla jsem docela úspěšná, protože i když už se zdálo, že jsem přišla pozdě a prošvihla jsem začátek jejich festivalu, objevila jsem několik transvestitů, kteří se nechali ochotně vyfotit. Soudě podle téhle první fotky, kterou jsem pořídila, jsem tak nějak tušila, že nás tu čeká opravdu unikátní týden :-)
Doma jsem nemohla usnout, a dlouho do noci jsem si hledala, jak bych se mohla dostat na hranice s USA, abych si aktivovala to vízum. Nechtěla jsem se totiž jen tak vzdát svého výletu. A kdyby se mi podařilo svoji situaci vyřešit v předstihu, neměla bych mít problém, až bych se vracela zpátky z výletu. Našla jsem si nějaký autobus, který vozí studenty z McGill na hranice a zpátky za 34 dolarů. S tím ale, že ten bus končí v New Yorku a na zpáteční cestu se pak čeká celý den. Byla jsem docela přesvědčená o tom, že do toho půjdu. Ale něco mi říkalo, ať ještě nejdřív zavolám do Ottawy, jak mi poradila paní z honorálního konzulátu tady v Montréalu. Nezbývalo mi tedy než čekat do rána, abych tam mohla zkusit zavolat.
2025 ©