Neděle 9. srpna 2015. Dneska jsem konečně dokončila, co jsem potřebovala pro Sajada, a ve čtyři odpoledne jsem mu o tom slavnostně poslala mail spolu s pozvánkou o sdílení pro Sherifa. Pak jsem vypnula počítač a vyrazila jsem do města. Potřebovala jsem si vyvětrat hlavu, a tak jsem šla pěšky. Nejdřív jsem křižovala velkou ulici Cote des Neiges, kde jsem si koupila na cestu chlazené pivo v plechovce. Chtěla jsem si ho slavnostně otevřít, až se vyškrábu na kopec na vyhlídku na město. Cestou jsem minula spoustu běžců, cyklistů a lidí, co se vodili za ruce a procházeli se. Dojala mě jedna starší dvojice - muž se vezl na invalidním vozíku a jeho žena šla po boku s ním. Drželi se přitom za ruce. Jak jsem se blížila pod kopec, tak jsem potkávala čím dál víc lidí. U horské chatky, odkud je asi nejhezčí výhled na město, bylo přímo narváno. Všude samí turisté se selfie tyčkami a mobily. Skoro se mi až zdálo, že si víc užívají to focení, než aby se pořádně podívali na město a užili si ten výhled na vlastní oči, a ne skrz své fotoaparáty. Zastavila jsem se nakonec jen na chvíli, protože jsem stejně víc toužila po troše soukromí a klidu. Obešla jsem chatku a vůbec poprvé jsem se vydala se podívat k obrovskému kříži, který se tyčí nad městem. Nečekala jsem, že bude až tak daleko. Ale jsem ráda, že jsem ho našla. Je opravdu majestátný a budí respekt.
Protože bylo dneska až překvapivě hezky a hlavně teplo, bylo i tady dost lidí. Takže jsem si nemohla vychutnat svoje pivo (které mezitím beztak zteplalo). Pak jsem se vydala po nějaké přilehlé cestě s tím, že sejdu zpátky do města. Ale místo toho jsem se po několika dlouhých minutách vrátila zpátky k chatce. Trošku začarovaný kruh teda :-) Z ní jsem pak konečně sešla kopec a skončila jsem v ulici Peel. Nechtěla jsem si procházet obvyklou trasu, a proto jsem odbočila do jedné z postranních ulic. Po několika minutách jsem tak objevila kampus univerzity McGill. Docela zajímavé místo plné stromů a laviček. Opravdu jsem se tu cítila příjemně. Pak jsem se prošla dál směrem k Place des Arts.
Na Place des Arts jsem si konečně otevřela svoje pivo a na chvíli jsem se posadila na schody před hrající fontánky. Jedna starší paní si své dirigování slušně užívala a malí prckové všech národností dováděli v té spoustě vody, která stříkala všude kolem. Musela jsem se tomu smát. Možná to bylo i trochu tím pivem, protože jsem pořádně předtím nic nejedla a navíc na mě pražilo slunko. Akorát mi bylo nepříjemné, že jsem ho musela pít z igelitového sáčku. A taky bylo pořádně hořké, takže žádná hitparáda.
Pak jsem se přesunula směrem k houpačkám. To už jsem byla docela v náladě. Měla jsem štěstí, že byla zrovna jedna z nich volná, a tak mi nic nebránilo v tom se zase trochu pohoupat. Usmívala jsem se na všechny strany a připadala si hrozně hloupě zároveň. Ale stejně jsem nemohla vytěsnit z hlavy fakt, že prostě něco není v pořádku s mojím vízem a musím to nějak vyřešit. Slíbila jsem si, že v pondělí zavolám na český konzulát do Ottawy, a snažila jsem se to pustit z hlavy.
Potom jsem se vrátila na ulici Saint-Catherine a prošla jsem si ji až k růžovým balónkům (vesnice homosexuálů). Tam už vrcholily přípravy na festival - celý následující týden měl být zasvěcený jim. Docela jsem se na to těšila. Slyšela jsem, že se po městě budou pohybovat různá individua. A hlavně jsem nikdy pořádně neviděla žádný jejich pochod, i když jsem na něj byla aspoň jednou pozvaná (v Praze). Kromě příprav se tu konal festival pouličního umění. V ulicích se rýsovaly nové neokoukané grafitti a všude hrála prazvláštní hudba. Některé obrázky se mi ale opravdu moc líbily. Ty nejlepší jsem si vyfotila a nahrála do fotogalerie.
Odtud jsem se prošla ke starému přístavu. Měla jsem štěstí na počasí, protože jsem mohla vidět nádherné červánky :-) Byla jsem už docela utahaná (nevím, kolik jsem toho nachodila, ale trvalo mi to pět hodin!). Za odměnu, že jsem to celé vydržela, jsem si pak cestou domů koupila Beavertail - tentokrát jsem ochutnala variantu na quebecký způsob - s javorovým sirupem a mléčnou bílou čokoládou navrch.
Než jsem našla metro, ještě jsem se zastavila u baziliky Notre-Dame. Přemýšlela jsem nad tím, jaké to asi je mít jen jeden den na návštěvu Montréalu - všechno zajímavé se prostě nedá stihnout! A to je to hlavní převážně u "downtownu". Byla jsem vážně ráda, když jsem se cestou domů mohla konečně posadit v metru. Byl to vyčerpávající den prlný chození, ale opravdu jsem si ho užila.
2025 ©