Sobota 8. srpna 2015. Dopoledne jsem zase chvíli pracovala na článku o termogravimetri, ale protože moje spolubydlící měla prací a uklízecí náladu, neměla jsem dostatek potřebného klidu. Sbalila jsem si tedy věci na plavání a vyrazila jsem si trochu zarelaxovat na ostrůvek Jean-Drapeau. Nebylo až takové teplo, jaké jsem si přála, ale i tak jsem zadoufala, že bych se konečně mohla trochu opálit. Cestou jsem se ještě na chvíli zastavila na Place des Arts. Koupila jsem si kafe a porozhlédla jsem se kolem, jestli se tu neděje něco zajímavého. Kromě dirigentování fontánek se ale nic zvláštního nekonalo. Zato na ostrůvku mě čekalo docela překvapení. Už cestou v metru jsem potkávala prazvláštní typy v černém oblečení, ozdobené různými tetováními a piercingy. Všichni mířili stejným směrem. Úplně jsem zapomněla, že se tenhle víkend koná metalový festival. No to jsem měla radost. Ze všech stran se ozývalo burácení. Chvílemi jsem některé zpěváky podezírala z toho, že si dneska šlehli o trochu víc než obvykle, protože co vyluzovali za zvuky, se prostě nedalo poslouchat.
Prošla jsem se kolem biosféry směrem do parku k řece, kde jsem ještě nebyla. Posadila jsem se na molo a před sebou jsem měla město jako na dlani. Zase jsem měla takový ten pocit napětí - štěstí, strachu, ale zároveň i naděje a odhodlání. Chvíli jsem tam jen tak seděla a pozorovala, jak se rychle střídají mraky nad ostrovem, a pak se mi naskytl další zajímavý pohled. Nad městem poletovalo malé letadlo se zavěšeným nápisem, který žádal nějakou slečnu o ruku. Legrační způsob :-) Otočila jsem se směrem zpátky k biosféře a za neustálého rámusu, co zněl všude kolem, jsem konečně dorazila před bazén.
Koupila jsem si celodenní lístek za 7 dolarů, což mě mile překvapilo. Na druhou stranu byla zrovna dneska vážně docela zima. Což je ve strašném kontrastu se zprávami, které dostávám o počasí z Čech :-) Lehla jsem si na ručník a chtěla jsem se nejdřív trochu zahřát, aby se mi chtělo do vody. Nakonec jsem si zaplavala jen dvakrát, protože mi prostě byla zima :-D Měla jsem ale radost z toho, že byla u bazénu wifina, a tak jsem si mohla vesele psát s každým, kdo byl zrovna online :-) Dokonce jsem naučila mamču volat přes facebook, tak jsem si jí rovnou postěžovala do telefonu, jak mě to vízum štve a jak nevím kudy kam.
Když se mi vybil mobil, bylo pod mrakem a většina lidí už byla pryč. Ještě chvíli jsem z povzdálí poslouchala tu šílenou hudbu. Ne, tohle mi opravdu nic neříkalo. A to na letácích lákali na Korn, Faith No More anebo Slipknot.. Hlavně všichni ti lidé, co chodili kolem, vypadali vesměs nespokojeně se životem, plivali kolem sebe a působili respekt. Raději jsem se co nejdřív vytratila.
Zbytek dne jsem už strávila doma střídavě prací, seriály a googlením o vízu. Je to peklo, to vám teda povím. Zlatá Evropa, kde se můžeme pohybovat a pracovat prakticky bez omezení..
2025 ©