Pátek 7. srpna 2015. Protože jsem idiot, co si neumí normálně zdravě rozvrhnout práci a síly, ponocovala jsem do půl páté - zhruba ve dvě ráno jsem totiž konečně dostala chuť něco vytvářet. V dobu, kdy většina normálních lidí dávno spí. Ráno jsem měla mít v devět schůzku s Philem. Bylo mi blbě a třásly se mi ruce nevyspáním. Zajímavé ale je, že i když mi nebylo vůbec dobře, zmohla jsem se na výšlap do kopce, abych nepotkala týpka, co rozdává noviny, a vyhla se tak další trapné konverzaci :-D Nakonec jsem si koupila kafe a mufin, protože jsem doma neměla co snídat, a vůbec poprvé jsem odvolala schůzku, když jsem napsala Philovi, že se omlouvám, ale že potřebuju pracovat pro Sherifa. Byla to pravda, a navíc jsem se necítila na to, abych dělala nějakou pečlivou mravenčí práci. Ve škole jsem si sedla do knihovny a vrtalo mi hlavou to neaktivované vízum. Snažila jsem se ho pustit z hlavy a myslet jen na svoji práci, ale nešlo mi to. Nakonec jsem si to všechno propočítala a vyšlo mi, že se tak jako tak chci podívat do Ameriky. Nechci riskovat, že mi třeba studium tady nevyjde, a pak už bude těžké se sem znovu podívat. A tak jsem si po několika hooodně dlouhých minutách přemýšlení zaplatíla ten 4 denní výlet do Ameriky. Jenže to jsem ještě netušila, jaké s tím nakonec budu mít nervy a problémy.
Chvíli jsem pak opravdu pracovala, ale pořád jsem měla v hlavě to pracovní povolení. Ať jsem se snažila sebevíc myslet na něco jiného, tak mi to prostě nešlo. Já tu nechci být na černo? Vždyť jsem neudělala nic špatného.. Napsala jsem tedy Julii, abych jí ještě jednou poprosila o schůzku. Místo její odpovědi mi okamžitě přišel automatický email, že má v pátek dovolenou. Jak jinak. Ve 12 mě vyhnali z knihovny, že už zavírají, a tak jsem se přesídlila do bufetu, kde jsem si koupila k obědu aspoň polévku. Měla jsem kliku, že jsem se tam potkala s Philem a jeho kamarády. Mají tu takové zvláštní nepsané pravidlo, že si na oběd sedají buď jenom kluci a holky zvlášť, ale jen blzcí spolupracovníci a páry si sedávají spolu. Docela mě tedy překvapilo, když si ke mně na chvíli sedl, aby mi povyprávěl, co od rána zjistil. Moc jsem ho neposlouchala, protože jsem měla hlavu jako pátrací balón ze svých problémů. Ale ocenila jsem, že aspoň nedělal, že mě nevidí (což se už taky párkrát stalo - a ne jen v jeho případě).
Po obědě jsem vyrazila domů, kam jsem si jen hodila věci, převlékla se do trička Paciorettyho, které jsem na sobě neměla několik týdnů, a vydala jsem se směrem k Centre Bell. Těšila jsem se, jak se podívám do hokejové síně slávy. Ještě jsem se předtím chtěla stavět ve fanshopu a podívat se, co mají nového na další sezonu. Jeden můj známý byl zrovna v práci, tak jsme prohodili pár slov, než mi poradil, jak se tam mám dostat.
Síň slávy jako taková se mi vážně líbila, protože skoro hned u vchodu byla vystavená figurína mimo jiné Plekyho :-) Měli tu všechno možné. Různé dobové kartičky, dresy nejlepších hráčů, trofeje, ale také všechny slavnostní prsteny, které se nechaly vyrobit k příležitosti každé výhry SC. Byla tu i vosková figurína (až strašidelně věrohodná) M. Richarda, nebo interaktivní obrazovka, skrz kterou jsme se mohli ptát nějakého staršího hokejisty (jméno jsem bohužel zapomněla, ale tuším, že nosil číslo 4). A mimo jiné jsem se dozvěděla, že to není tak dávno, co hokejisté jezdili z Montréalu na zápasy do Ameriky vlakem. Holt byla jiná doba a asi jim to ani nepřišlo nepohodlné :-) Vůbec se mi nechtělo pryč. Bavilo mě si prohlížet všechny ty dobové věci a pročítat si jednotlivé příběhy. Asi nejvíc se mi líbila interaktivní mapa celého světa s fotkami hráčů s ukazatelem státu, odkud jsou. Samozřejmě mě zahřálo, když jsem viděla Českou republiku a naší vlajku :-) Nějaké fotky jsem nahrála i do fotogalerie :-)
Doma jsem si pak přečetla mail od Sajada, kde mě vyzval k tomu, abych po aktualizaci svého souboru poslala mail jemu i Sherifovi. Nepřímý nátlak na to, abych konečně začala něco dělat. A tak jsem se k tomu večer zas posadila a musím říct, že mi to naštěstí šlo docela od ruky :-) I když se musím přiznat, že mě některé jeho doporučijící komentáře docela ničily.
2025 ©