Čtvrtek 6. srpna 2015. Probudila jsem se až kolem deváté a soudě podle přeležených vlasů a poslintaného polštáře jsem se v noci asi slušně převalovala. I když jsem se včera s Philem loučila se slovy "see you tomorrow", rozhodně jsem neměla v plánu za ním dneska zase jít do laborky. Stejně jsem měla pracovat pro Sajada. Svalila jsem se v knihovně do boxu a začala jsem svůj den tím, že jsem si chtěla koupit ten vybraný výlet na sobotu. A oni ho přes noc stáhli z internetu?! Úplně mě to probralo a měla jsem co dělat, abych nezačala nahlas nadávat na celý svět. Přihlásila jsem se do tzv. live chatu s tou společností a po několika větách s technickou podporou ten chlapík přepnul do slovenštiny. Vůbec jsem to nečekala. Hned byla ta komunikace o něco příjemnější :-) Bohužel se ale ukázalo, že jsem se ozvala pozdě a tenhle výlet byl opravdu vyprodaný. No tak já už nevím. Napsala jsem dokonce Sajadovi, abych zjistila, kde si nechal aktivovat vízum on. Prý jeli autem hodinu za Montréal k hranicím. Na mapě mi šlo najít spojení jen do 3/4 cesty busem, nebo vlakem a zbytek taxíkem. Nebo pěšky. Hledala jsem si i na různých emigrantských fórech, jak se dá aktivovat vízum z Kanady. Nic. Už jsem z toho byla tak vytočená, že s tím ztrácím tolik času a energie, a přitom jsem nic špatného neudělala, že jsem se dobrovolně "udala" na český honorální konzulát (napsala jsem té ženské email se svojí situací a že nevím, co mám dělat dál).
No, strávila jsem s tím celý den. Místo abych pracovala, na čem jsem měla. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu na ten samý výlet po východním pobřeží Ameriky o týden později. Takže více než dva týdny před odletem. Mně je to už jedno. Sice to bude fofr, protože během 4 dnů navštívím 4 města (Boston, New York, Philadelphii, Washington), ale víc času a potažmo ani peněz nemám, abych si mohla vyskakovat. Holt budu mít motivaci se tam pak vrátit příště. Ale sama si na plánování takového výletu zatím prostě netroufnu. Nebo jako troufla bych si, kdyby mě spousta lidí neodrazovala, že to je nebezpečné. Přece jen jsem si v Montréalu zvykla na určitý komfort a bezstarostnost, co se týče pocitu bezpečí a svobody pohybu po městě.
Volala mi i Adri, když se dozvěděla, že se chystám si aktivovat vízum na poslední dva týdny pobytu. Docela jasně mi vysvětlila, že to je mrhání, protože tenhle typ víza člověk dostane jednou za život. To je pravda no. A taky se mi může stát, že si mě budou na hranicích na cestě zpátky prověřovat pěkně dlouho, a mně pak ujede bus. No co, tak si vezmu knížku a někam si do rána zalezu na celnici, nebo budu stopovat do Montréalu. Mně je to fakt už jedno (není). Nebo se na ty dva týdny vrátím jako turista.
Vydržela jsem všechny tyhle nesmyslný byrokratický záležitosti řešit až do schůzky skupiny. Přišla jsem mezi prvními. Dneska měl mluvit Said, který neumí moc dobře anglicky, ale má super téma, které mě zajímalo - pracuje na stejném projektu jako já se Sherifem a Sajadem. Když přišel i Phil, sedl si nečekaně vedle mě, což mě opravdu mile překvapilo. Jindy si sedá naproti do kouta. Než začala schůzka, vyprávěl mi, co dneska udělal a jaké měl výsledky. Už asi definitivně patřím do jeho týmu :-) Ale že mu to trvalo :-)
Saidova přednáška byla opravdu super. Našla jsem v ní spoustu zajímavých informací, ale také těch, kterým jsem vůbec nerozuměla. Na konci se jako vždy rozpoutala vášnivá diskuze. Tentokrát se ale do něj docela ostře pustil Majid a začal ho skoro až napadat, že nezná základy termodynamiky a že si některé rovnice upravuje, jak se mu zlíbí. Tady jsem zvážněla. Za prvé, se všichni tvářili, že těm šíleným rovnicím opravdu rozumí. A za druhé, už několikrát jsem to zaslechla, a dneska jsem se opět potvrdila - když tu někdo absolvuje nějaký kurz/předmět, tak se považuje za samozřejmost, že ho ovládá a že si všechny ty věci pamatuje. Já absolvovala neskutečné množství předmětů během studia, a nejsem si úplně jistá, jestli bych ještě něco zvládla například zintegrovat. Postupně se přidávalo víc a víc lidí. Čerstvě vdaná Soumaya, která se vrátila z líbánek a měla ještě počmárané ruce henou, se do něj taky docela slušně pustila. My s Philem jsme se na sebe jen podívali a pousmáli jsme se celé té situaci. Nakonec se ozval Mohammad, který je teď naším bosem, že to už by stačilo. Připadala jsem si jak na nějakém tržišti. Nevím, co proti sobě má Said s Majidem, ale tohle bylo opravdu něco.
Když jsme konečně skončili, přidala jsem se na cestu k Philovi. Domlouvali jsme se, co budeme dělat zítra. Ale šel kolem nás Sajad a pravděpodobně to slyšel, protože mně a Sherifovi do kopie poslal o chvíli později zprávu, ať mu pošlu svoji týdenní práci, až s ní budu hotová. Tohle je přesně to, co mě na tom nebaví. Ten pocit, že se o mě někdo přetahuje.
Doma jsem se pak moc neohřála a jela jsem se podívat na Place des Arts. Bylo krásně, ale docela zima. Potřebovala jsem se ale už konečně vyvětrat. Na náměstíčku se ale nic extra nedělo, což mě docela zklamalo. Tenhle týden tu je něco jako festival klasické hudby. Je to trochu o něčem jiném než o koncertech. Nutí zapojovat lidi a vytvářet hudbu, podporuje kreativitu. Uprostřed náměstí byly postavené kulisy s pultíkem pro dirigenta a ten pomocí elektronické taktovky řídil pohyb proudu vody ve fontánce (skládá se z několika deítek malých trysek). Jedna malá holčička to pojala trochu dramaticky a i když jí jako podkreslení hrála klidná hudba, poroučela vodě, aby stříkala co nejchaotičtěji kolem.
Zašla jsem si do Cafe Depot, abych si koupila capučíno jako obvykle. Zarazila mě ale odpověd obsluhy. Zeptal se mě PROČ. Zřejmě se pokoušel o nějaký nový styl flirtování, ale úplně mě tím zaskočil, že jsem nevěděla, co na to mám říct. A trochu jsem se bála, že se z něj vyklube federální policie a začne se mě ptát na vízum :-D Pak mi to konečně došlo a usmála jsem se na něj, že to byla zákeřná otázka. Před kavárnou byly na chodníku postavené obří šachy. Několik nadšenců se je opravdu pokoušelo hrát, co si vysloužilo pozornost kolemjdoucích. I mně se ten nápad líbil, i když mi ta hra nic moc neříká. Nejvíc mě šachy zaujaly v Harry Potterovi, abych pravdu řekla.
Procházela jsem se dál kolem a pak jsem dostala chuť se zase trochu pohoupat. Tentokrát bylo všech asi 18 - 21 houpaček volně k dispozici a lidé z ulice se spontánně připojovali a sedali si po třech. Já jsem se přidala ke dvojici mladých Číňanek, které spolu mluvily anglicky. Kdykoliv jsme pohnuly s houpačkou, tak se nám nad hlavou ozval nějaký zvuk. Trvalo nám nějakou dobu, než nám došlo, že se musíme houpat synchronizovaně, abychom spojily naše zvuky do nějaké písničky. Byla to docela legrace, ale vůbec to nebylo snadné.
Když jsem dorazila domů, tak se mi zase udělalo špatně. Snažila jsem se si v hlavě představit všechny možné scénáře, co mě budou čekat na hranicích, až se budu vracet z výletu. Chvíli jsem přesvědčená, že budu to vízum aktivovat, chvíli zase, že se vrátím jako turista. Momentálně totiž stejně nemám žádný status. Asi teda. Nevím ani tohle. Ale každopádně si cestou domů nakreslím na kartonový papír nápis Montréal - pro případ, že bych se na hranicích zdržela natolik, že by můj bus na mě nevydržel čekat, a já musela stopovat.
A pak jsem se konečně pustila do práce pro Sajada. Otevřela jsem jeho soubor a četla jsem jeho komentáře. Přesně jak jsem čekala, bylo tam víc oprav než původního textu. To nemůže myslet vážně :-D Největší perla mě ale čekala na konci:
"Please try to make an appropriate link between each sentence and the following one. You need a story of summary for each other. I know this is tough but is considered as an important skill."
A tak jsem se s těmi jeho komentářemi a doporučeními patlala do půl páté do rána, než jsem padla únavou.
2025 ©