Úterý 4. srpna 2015. Noo, tak dnešní den byl tedy opravdu unikátní. Nemůžu se dočkat, až se o něm rozepíšu. Ráno jsem si povídala s Odile a Raminem, smáli jsme se dětem a jejich aktivitám, které provozovaly už několikátý týden pod naším oknem. Spíš než smích to byl takový povzdech, proč si nejdou hrát a dělat bordel někam jinam. Přes den jsem zase pracovala s Joshuou a Philem. Dneska se mnou mluvili víc anglicky, tak jsem si naší spolupráci mohla líp vychutnat. Dokonce jsem coby zkušenější radila Joshovi, jak má pracovat s centrifugací, a mezitím jsem zpracovávala výsledky do tabulky a hrála jsem si s GC-FID. Zase nám vycházela hodnota styrenu kolem 40-60%. Až sem docela normální den. Byla jsem ale zvědavá na schůzku s Julií, na kterou jsem se chystala. Byla jako vždy usměvavá a nejdřív se omluvila, že během své třítýdenní dovolené dostala na 300 mailů, na které musela postupně odpovídat, a ke mně se ještě nedostala. To mi nevadilo, vlastně jsem to i čekala. Pak jsme řešily moje vízum. Že si osobně myslí, že bych ho rozhodně měla aktivovat co nejdříve, i když tu pak budu jen krátce, protože tu jsem momentálně na černo. Protože se mi mezitím změnil status, od té doby, co jsem dostala akceptační dopis - i když je pozitivní. To bych ještě chápala a slíbila jsem, že se pojedu co nejdřív podívat do NY (nečekaná událost č.1 - pojedu do New Yorku, a zřejmě už teď o víkendu).
Pak jsme se dostaly k mému dalšímu studiu. Byla překvapená, že vůbec odlétám pryč. Že prý čekala, že rovnou začnu jejich zářijnový trimestr. Měla pro mě připravené podklady a divila se, proč spolu mí školitelé ještě nejsou v kontaktu (nevěděla jsem, že mají už být). Prý mám urychleně nadhodit nějaké společné téma, že se od něj bude odvíjet i moje financování a délka pobytu na obou školách. Na tu hlavně jsem se jí chtěla zeptat, jestli má nějakou konkrétní představu. Doteď jsem totiž žila v domění, že bych byla půl roku v ČR a půl roku tady. Ale prý nezná nikoho, kdo by to měl jinak než na dva roky vkuse postupně na obou univerzitách (a já bych tu první českou část mohla už mít teoreticky splněnou). Ale že záleží na profesorech, jak jim to bude vyhovovat. S tím jsme se vlastně pak rozloučily.. Dostala jsem všechny ty papíry k vyplnění s sebou a když jsem odcházela od ní z kanceláře, tak se mi podlamovaly nohy. Dva roky vkuse v Montréalu?! Se zbláznili, ne?
Na chodbě jsem jako na potvoru potkala Sajida. Změřil si mě vážným pohledem a spustil na mě s projektem. Nebyla jsem zrovna v bojovné náladě, abych se obhajovala a snažila se mu cokoliv dokazovat. A rovnou jsem se omluvila, že jsem neměla čas si na to sednout. Když jsem mu vysvětlila, co mě teď čeká a že jsem vlastně už docela ze všeho unavená, nečekaně otočil, a bavil se se mnou úplně normálně, lidsky. Prý předtím, než šel do Montréalu, také měl dlouhodobý vztah a teď se tu cítí osaměle. Ale že má štěstí a pracuje na zajímavém projektu, kterému věří. A na závěr se mi vysmál, když jsem mu řekla, že mi už je 26 let a jsem stará na tyhle strandy. Vlastně ani nevím, kolik je jemu, ale 30 už mu asi bylo. Nejvíc mě ale vyděsil tím, že mě vlastně pozval o víkendu ven na kafe (okomentoval to tak, že jestli se cítím osaměle, můžeme jít spolu ven ?!).
Musela jsem mluvit s Míšanem. Měli jsme spolu docela dlouhý a ne zrovna příjemný rozhovor. Ani jeden z nás si to momentálně nedovedeme představit. Do toho mě naháněl Phil, že by potřeboval poslat moje výsledky Jean-Philippovi. Dneska se proti mně spikl celý svět, nebo co?! Vůbec jsem na něj neměla náladu, ale vůbec, a zrovna dneska se mi poprvé docela otevřel - vyprávěl mi o dovolené (aniž bych se na to zeptala) a o tom, jak se s přítelkyní přecpávali čokoládou. Hezký, můj přítel je někde v háji a dovolenou jsem neměla už půl roku, ale pokračuj.. :-D A když jsme míjeli jednoho klučinu z naší skupiny, tak na mě za rohem zašeptal, že je pěkně divný, co? To bylo poprvé, co přede mnou někoho hodnotil. Zvláštní vidět i jinou jeho tvář :-)
Nakonec jsme se oba shodli, že bude nejlepší, když ještě zopakuju všechna tři měření (3x40 minut) - a to jsem si na odpoledne plánovala něco jiného. Domluvili jsme se, že se ráno zase sejdeme, aby mi ukázal poslední metodu, co jsme minule nestihli, a začneme společně testovat novou kolonu na GC-MS, která už konečně bude připravená.
Když jsem přišla domů, byla jsem hrozně vystresovaná. Nevěděla jsem, co mám dělat dřív. Vůbec jsem nebyla schopná uvažovat racionálně. Chvíli jsem panikařila, že musím zpracovávat report pro J-P, nebo opravovat rešerši pro Sajada, nebo začít psát proposal pro Tona/Jamala, nebo plánovat výlet do NY, potažmo i do Bostonu. Nebo všechno naráz? Připadala jsem si jako ve špatném snu. Do toho se mi udělalo vždycky špatně při představě, že bych tu byla dva roky sama. Neříkám, že bych to nezvládla, ale po pěti letech strávených s Michalem, se mi nijak zvlášť nechce všechno zahodit jen kvůli tomu, že tu jsem teď spokojená.
Už už jsem si kupovala lístek a rezervovala jsem hotel v NY smířlivě s tím, že i když nejsem připravená na takový výlet, tak pojedu už zítra v noci a vrátím se v neděli. Ale něco mi zabránilo si koupit lístek - špatně jsem opsala adresu kreditní karty a ta byla zamítnuta. A protože věřím ve znamení, zrušila jsem i rezervaci v hotelu, který jsem si mezitím našla.
Snažila jsem se uklidnit horkou vanou a bylo to o něco lepší. Nakonec jsem našla jednu cestovku, která pořádá třídenní výlety z Montréalu do NY, a nejbližší je v sobotu. Zítra zjistím, jestli se ke mně někdo nechce přidat (cena bude o dost nižší ve dvojici než samostatně). A podle toho si to zařídím. To jsou mi ale novinky tohle. Občas si říkám, jaká je škoda, že bydlím v přízemí :-D
2025 ©