Pátek 31. července 2015. Dneska jsem začínala den zase v knihovně. Koupila jsem si kafe i energiťák a musím říct, že mi tahle šílená kombinace pomohla probudit mozek k nějaké smysluplné činnosti. Pracovala jsem na rešerši, jak jsem slíbila Sajadovi. Včera jsem totiž jen přepsala, co se mu nelíbilo, a chtěla jsem přidat něco navíc. Ve 12 mě vyhnali, že už zavírají. Pátky jsou ve škole docela zvláštní. Všichni zaměstnanci vám všemožně dávají najevo, že tu nemáte co dělat, protože je prostě pátek. Už jen to, že jsou na celé škole vypnuté eskalátory, je docela nepříjemné. Knihovna otevírá v devět a zavírá ve dvanáct a bufet, kde se dá sehnat jediné teplé jídlo, zavírá ve dvě. Na druhou stranu jsou prázdniny a moc lidí tu není. Toho využívají různé organizace a po škole nám tu teď pobíhá banda dětí, které kvičí, hrají různé hry a třeba dneska házely papírová letadýlka z horních pater a soutěžily, které doletí dál.
Na obědě jsem se potkala s Clementine, Guilhemem a s dalšími lidmi, které znám jen od vidění. Viděla jsem se s nimi jen jednou na "vánoční párty" jejich dopravní katedry. Sedli jsme si společně a jedna půlka se bavila francouzsky a druhá se mnou anglicky. Ptala jsem se Clementine, jak si užila dovolenou ve Francii se svojí rodinou a kamarády. Vypadala spokojeně a odpočatě. Vyprávěla jsem jí o bouřce, která tu byla, čímž jsem otevřela téma, kterého jsme se drželi celý oběd. Vymysleli jsme si modelové situace a snažili jsme se přijít na to, jak co nejlíp přežít hromobytí, když člověk musí zůstat venku. Některé návrhy byly docela legrační. Dozvěděla jsem se od Guilhema, že se Antoine vrací za dva týdny. Jsem na něj zvědavá. Už mi chybí. Lidi od nás z katedry jsou fajn, ale po škole se moc nescházejí.
Po obědě jsem si sedla do druhého patra, které je mi na práci asi nejpříjemnější. Chvíli před naší schůzkou mi napsal Sajad, že má nakonec ještě nějakou jinou schůzku, ať mu pošlu odkaz na můj soubor na Dropbox. A je to tady. Musela jsem nejdřív zjistit, co to je :-D Vymluvila jsem se, že mám tvořivou náladu a že mu to pošlu, až skončím. Mezitím jsem se snažila nainstalovat ten program. Nakonec to naštěstí vypadalo vcelku jednoduše :-)
Když jsem měla znovu hlad, tak jsem se přesunula domů, kde jsem vydržela pracovat do devíti. Vystřídala jsem všechny místnosti a polohy na sezení/ležení, a když jsem konečně byla vcelku spokojená s tím, co jsem prozatím udělala, poslala jsem slavnostně ten soubor do světa. Sajad mi odpověděl téměř okamžitě, že až bude mít čas, podívá se na to, okomentuje a nechá mě to zase opravit. A rovnou se mě zeptal, kdy odlétám z Montréalu. Odpověděla jsem popravdě, že se tu chystám studovat, takže i když budu zpátky v Praze, bude záležet na něm, jestli mě bude chtít nechat pracovat dál na svém projektu, nebo ne. Odpověděl, že záleží na mé výkonnosti. Začíná se mi spolupráce s ním líbit. Sice je přísný, ale o to víc mě baví mu dokazovat, že můžu být platný člen v jeho týmu. A jestli se jim v budoucnu opravdu povede ten patent, tak bych z toho měla super pocit, že jsem u něčeho takového mohla být.
Pak jsem konečně zase vyrazila ven. Našla jsem si na internetu, že na Place des Arts je nový fetival - tentokrát oslava původních obyvatel Ameriky - indiánů. Když jsem přijela, už byla tma. Na podlouhlém náměstí byla naaranžovaná vzdušná teepee a několik živých smrků, mezi kterými byli postavení kovoví sobi. A mezi nimi tryskaly proudy vody, mezi kterými poletovaly děti. Hlavně když jsem uviděla ty soby, tak jsem se musela upřímně smát. Bylo to hrozně roztomilý. Do toho hrála živá kapela. Prošla jsem se kolem, koupila jsem si kafe a když jsem se nabažila, zabočila jsem do druhé ulice. Podle jednoho článku tu totiž měly být zavěšené houpačky. A byly :-) Posadila jsem se na jednu z nich a chvíli jsem se jen tak houpala. Dívala jsem se na výškové budovy kolem a musela jsem se smát tomu, jak je život nevyzpytatelný. Před rokem jsem se houpala na dětském hřišti v Praze v Řepích a říkala jsem si, že by mě zajímalo, co budu dělat za rok touhle dobou a kde nakonec jednou skončím. A po teď po roce jsem se houpala v Montréalu. Vyvstává otázka, kde se budu houpat za další rok.. :-) Snad ne někde na provaze na stromě :-D
2025 ©