Neděle 26. července 2015. I když jsem měla ze včerejška "slíbeno" od Nicholase (klučina z Montréalu, se kterým si občas píšu), že dneska bude krásné počasí, tak půlku dne rozhodně nebylo. Probudila jsem se horkou vanou a knížkou. Nechtěla jsem ztratit další den nic neděláním, a tak jsem k večeru vyrazila směrem k parku Mont Royal. Každou neděli se tady koná "festival" pouliční hudby. Každý, kdo se chce zúčastnit, si přinese nějaký hudební nástroj, na který se dá bubnovat, nebo vydávat jakýkoliv opakovaný zvuk. V praxi to potom vypadá tak, že spousta lidí relaxuje na trávě s nějakým dobrým jídlem a pitím a k tomu jim hraje nekonečná hudba. Zastavila jsem se jen na chvíli, abych viděla, jak to vypadá zblízka (chtěla jsem totiž být zodpovědná a jet pracovat do kavárny). Noo, musím uznat, že někteří "hudebníci" vypadali, že jsou na nějaké hodně silné droze (aby ne, když donekonečna vyluzovali ty samé zvuky), někteří vypadali jako bezdomovci, co se jen chtěli vmísit mezi ostatní lidi a nenápadně je okrást o nějaký ten kousek jídla. Ale někteří byli docela normální (když si odmyslím dready a šílený outfit). Po několika minutách mě z této zábavy upřímně třeštila hlava a raději jsem se vydala pěšky směrem na Place des Arts, které odsud není daleko (měla jsem vybitý mobil, fotku jsem si musela vypůjčit z jiného blogu: http://www.chrishenschel.com/wp-content/uploads/australia_bestjobs-21.jpg).
Na Place des Arts se pilně uklízelo. Festival smíchu totiž v sobotu skončil a nezbývalo než sklidit kulisy a připravit se na další festival. Četla jsem, že by se tu měla během několika dní objevit indiánská teepee. Ve své oblíbené kavárně jsem si nejdřív vyčíhla místo, kam bych si chtěla sednout, ale protože se blížila zavíračka Dollaramy, nejdřív jsem si skočila tam. Koupila jsem si redbull na večer. Vrátila jsem se do kavárny, kde jsem si objednala velké kapučíno. K mé smůle mi ale zase nešel internet. Byla jsem docela naštvaná, protože jsem sem jela hlavně proto, že mi bylo jasné, že doma nic neudělám. Ale tady bez internetu taky ne.
Po několika minutách marného snažení se o připojení jsem se šla projít směrem na autobus. Některé obchody s oblečením měly kupodivu ještě otevřeno, a tak jsem si vyzkoušela několik sukní a triček. Ale nic jsem si nevybrala. V Praze jsem si oblečení koupila pokaždé, když jsem si umanula. Prostě bylo z čeho vybírat, ale tady to je někdy opravdu problém. A to mi nepřijde, že bych si vybírala vyloženě špatné obchody, nebo bych měla nějaké přehnané nároky.
Cestou jsem ve městě potkala další Čechy. Stáli před jednou restaurací a nahlas diskutovali, jestli "ten pajzl bude drahej, nebo jestli si raději dají něco v Mekáči". Na chvíli jsem se zastavila vedle nich a předstírala jsem, že si prohlížím menu. Jak jsem tak tu mladou trojici poslouchala, tak mě docela přešla chuť je nějak oslovit a bavit se s nima. Byli tak nějak negativní a zpruzelí. A takových lidí na mě v Praze "čeká" víc než dost.
Doma jsem si dala vychlazeného melouna a než jsem se vykoupala (nakonec bylo venku slunečno a pořádně dusno, ale vlhko), nechala jsem si redbull na chvíli v mrazáku. Teď mám půl dvanácté v noci a začínám pracovat na rešerši. Brzo, já vím :-D Oficiálně totiž zítra mám schůzku se Sajadem, který mi ale neodpověděl na mail, takže na něj docela kašlu, a podle mě budu celý den dělat v laborce na J-P olejích. Jo, a ještě něco, slíbila jsem si, že nebudu celý týden jíst čokoládu (napsala hned potom, co v jednu ráno snědla párek). A protože mě nebavilo dělat věci do školy, hledala jsem si na internetu různé zajímavosti - a našla jsem svojí fotku z dětství z pinčesu. Z nějakého krajského přeboru z Tachova. Hrála jsem s Alby/im mixa. Na jednu stranu mě ta fotka zahřála u srdce, protože jsem s ním vždycky hrála moc ráda, ale na druhou stranu mi je líto, že už tu není..
2025 © 