Středa 22. července 2015. Dneska jsem měla hned po ránu zážitek s jedním kolegou, který má na starosti bezpečnost na pracovišti. Včera jsem si totiž špatně stáhla výsledky z GC-FID a potřebovala jsem si skočit do laboratoře k počítači, abych získala potřebná data. Nechtělo se mi kvůli té chvíli do džín, když jsem se ani nechystala pracovat s chemikáliemi, a tak jsem přes sebe jen hodila plášť, aby se neřeklo. Jenže jsem cestou po schodech potkala toho kolegu a ten mi pěkně vyčinil. Vysvětlila jsem mu, že jdu do laboratoře jen na skok pro výsledky. Vůbec se mu to nelíbilo a nakonec jsem mu ještě musela slíbit, že to je naposledy. Aby se z té bezpečnosti na pracovišti nezbláznili, pomyslela jsem si. Někdy je to opravdu až otravné. V laborce jsem se potkala se Jean-Philippem. Pracoval na nějakém roztoku. Omluvila jsem se, že jsem mu ještě neposlala report s výsledky. Podíval se se mnou společně na to, jak vychází GC-FID. Nové výsledky byly o něco lepší než ty předchozí, ale stejně se mu moc nezdály. Přemýšlel dokonce i tom, že styren, který jsem použila pro kontrolní měření, bude asi už starý a vyprchalý. Navrhl, že bych mohla zkusit nějaký jiný. Nechtěla jsem provokovat týpka z ochranky, a tak jsem se mu po chvilce omluvila, že nemám kalhoty a nemám tu správně co dělat (což samozřejmě moc dobře věděl). V kanceláři jsem se ještě chvíli trápila s grafy a popisky, abych mu co nejlíp vysvětlila své postupy a problémy, které jsem během nich musela řešit. Když jsem mu to konečně poslala, ulevilo se mi, že budu mít na chvíli pokoj. Teda opravdu jen na chvíli. Teď byla na řadě práce pro druhého školitele.
Ještě než jsem začala pracovat na rešerši, do které se mi vůbec nechtělo, zkusila jsem si pročítat manuál k metodě, která mi ještě zbývala - stanovení kyselosti olejů. Docela jsem se s tím prala a párkrát mi to ujelo a vyděšeně jsem nahlas řekla: "What?!", čehož si všiml Ramin. Nabídl se mi, že mi v pátek ukáže, jak se na tom přístroji měří - sám už kysletost několikrát stanovoval a ví, jak na to. No proč ne :-)
Naobědvala jsem se typicky v bufetu ve druhém patře s dřevěným osvětleným stropem. V obrovské televizi vysílali zprávy, co se děje v Montréalu a jeho okolí. Přinesla jsem si lososa s kaší, co jsem si připravila z domova, a druhý den byl ještě o něco lepší. Chtěla jsem se jít najíst ven na čerstvý vzduch, ale zase pršelo. V tomhlě mě Kanada opravdu "baví" :-D Počasí skoro jako na Rudě :-D Až na to, že tam jsou teďka tropická vedra, a tady zas polární deštivé zimy :-D
Po obědě jsem si zase sedla k počítači, ale už se mi do ničeho závratného nechtělo. Měla jsem nějaké resty na blogu, a tak jsem si s ním zase chvíli hrála a dopsala jsem posledních několik dní, co mi chybělo. Musela jsem si začít psát krátké zápisky, abych nezapomněla, co se který den dělo. Poslední dny mi docela splývají. Už by to chtělo nějakou dovolenou, nebo nějaký nový festival. Taky jsem se dívala na termíny, kdy se dá jet do New Yorku vlakem/busem. Napsala jsem i mail naší koordinátorce tady na Polytechnice, abych se zeptala, jestli si opravdu nutně musím aktivovat svoje vízum, když jsem ho dostala takhle měsíc před koncem. A výsledek? Přišla mi automatická odpověď, že má od 1. července do 26. dovolenou. Nevěděla jsem, že něco takového vůbec jde :-D Tak si holt počkám na její odpověď. Aspoň mám čas si naplánovat, kam přesně se podívám, protože jsem slyšela, že některé části NY jsou opravdu nebezpečné a já asi zřejmě pojedu na tenhle výlet sama. Docela počítám s tím, že se tam ztratím - přece jen to je obrovské město, ale nerada bych tam přišla o kabelku, peníze, nebo dokonce o život. To by mě docela zamrzelo :-D
Kolem šesté jsem si sbalila věci a docela hladová jsem šla zpátky domů. Kupodivu jsem v sobě našla energii a chuť konečně začít s termogravimetrií. Docela mi nahrává, že to je téma, na kterém normálně pracuju v Praze, takže mi není nijak vzdálené. Měla jsem kreativní náladu a trochu jsem si pohrála se vzhledem pokojíku. Přeházela jsem některé obrázky, některé další jsem vytrhala ze starších čísel Cosmopolitanů, které jsem ještě zatím nevyhodila. Pouštěla jsem si k tomu po delší době Evropu 2. Měla jsem z toho zvláštní pocit - jsem teď tady, ale tuhle rádiovou stanici jsem poslouchala vždycky v Praze. Líbilo se mi, jak se mi míchala minulost a přítomnost dohromady. Jsem opravdu zvědavá, jak se budu cítit, až přistanu na Ruzyni. Asi to bude, jako bych se probudila z nějakého strašně dlouhého snu.
Před spaním jsem jen tak brouzdala na netu a vlastně trochu náhodou jsem objevila řeč Steva Jobse při jedné graduaci studentů. Věděla jsem, že to je týpek, který má na svědomí Apple - počítače a mobily nejlepších kvalit, a že měl rakovinu. A když zemřel, byl toho plný internet. Dokonce si pamatuju, jak jsem se sama pro sebe divila tomu, proč to všichni tak prožívají - přece jen to už byl starý pán a holt už nikdy nebudou počítače tak úžasné, jako byly předtím. Vůbec jsem neměla ponětí, kdo je to zač. Po zhlédnutí téhle řeči jsem nejen na něj úplně změnila názor. Je to, vlastně byl, strašně charismatický až enigmatický člověk se silnou vůlí a kuráží se postavit proti všem a jít si za svým vlastním snem a přesvědčením. V téhle řeči vyprávěl absolventům tři příběhy ze svého života. První část byla o tom, jak se propojují jednotlivé "drobečky" z minulosti a vytvářejí tak naší budoucnost. I ta nejhorší zkušenost nám v budoucnosti může otevřít cestu někam úplně jinam. Začal tím, že mu jeho maminka předurčila, že bude studovat na vysoké škole, aby mu tak zaručila lepší život po dosažení titulu. Ale on nakonec nedostudoval, protože v tom neviděl smysl (jeho adoptivní rodiče museli platit přemrštěné školné a jeho to ani nebavilo). Pak se zapsal do nějakého uměleckého kurzu, díky kterému mohl v budoucnosti navrhnout design počítačů a mobilů. Vše se vlastně točilo kolem toho, jak si nemáme nechávat svůj život nalinkovat podle někoho jiného, jak máme mít kuráž jít si za vlastním hlasem svého nitra, věřit v sebe samé a hlavně neztrácet čas. On sám si prý speciálně po zjištění své diagnózy každý den opakoval otázku, co by chtěl ten den dělat, kdyby věděl, že je jeho poslední. Svoji 15 minutovou řeč pak zakončil slovy: "Stay hungry, stay foolish." (Zůstaň hladový, zůstaň bláhový). Neříkám, že jsem rozuměla každému slovu, ale rozhodně to stojí za to vidět: https://www.youtube.com/watch?v=EOcPUAvom4E
2025 ©