Pondělí 29. června 2015. Dneska jsem se hecla a vstala jsem "už" před devátou. Chtěla jsem být ve škole co nejdřív, abych mohla skončit s experimenty dřív a jít do města si užít jazzový festival. Hned ráno mi přišel mail od Odile (ostatně jako všem z naší skupiny), kde nás informovala o tom, že hned další schůzka odpadá, ale že se na tu minulou nedostavilo pět lidí. Tři z nich se omluvili a měli pádný důvod chybět, ale jelikož se zbylí dva ani neobtěžovali nijak komunikovat svoji neúčast, rozhodla se, že budou první, kdo zaplatí pokutu 100 dolarů. Nechtěla bych být v její kůži. Jednak s tím má práci navíc a jednak teď nebude moc oblíbená. Ale aspoň si to lidé budou víc pamatovat a víc chodit na společné schůzky. Kolem půl jedenácté někdo zaklepal na dveře naší kanceláře. Myslela jsem, že to je někdo pro Ramina nebo Jabera jako vždy, ale byl to Phil. Přišel prý za mnou mi říct, jestli vím o tom, že o patro výš mám ve skládku balíček. A jeho prý zajímalo, jestli to je další balíček s jídlem jako posledně :-D Dokonce se mi nabídl, že mi poradí jak se k tomu balíčku dostat. Šel se mnou k nové sekretářce, poprosil ji o klíče a odvedl mě před skládek. Docela by mě zajímalo, jak dlouho tu ten balíček čekal :-) Vítězoslavně jsem si ho odnesla do kanceláře a slíbila jsem mu, že bude první, kdo si bude moct něco vybrat.
V kanceláři jsem ten obří balík otevřela. Tolik čokolády pohromadě jsem naposledy viděla v obchodě :-D Musela jsem se tomu nahlas smát. Dostala jsem zas tolik věcí. 7 kilo jídla, a jenom pro mě.. A kšiltovku s nápisem Česká republika, nové číslo Čtyřlístku a sportovní noviny k tomu :-) Chvíli jsem se v tom s úžasem přehrabovala, ale neměla jsem šanci se dostat ke dnu. Rozhodla jsem se, že abych tolik nepřibrala, že se jednak rozdělím s ostatními a jednak si vše budu nosit na byt postupně. Nejdřív jsem nabídla nějaké čokolády klukům od vedle. Byli nadšení z toho, kolik druhů jsem měla. Hlavně znají Milku a ví, že je výborná. Tady jí bohužel nemají. Rozdělila jsem se později i s Heoilou, Raminem a Jaberem. Poslední zmíněný se smál, že mě mamka musí mít opravdu ráda, a navrhl mi, abych si tu otevřela krámek a prodávala to :-D Vyprávěl mi, že když jel poprvé někam do vedlejší vesnice, že mu jeho mamka nechala poslat po kurýrovi jeho oblíbenou pizzu, aby mu nebylo tak smutno :-)
Protože se Sherif mezitím vykecával s nějakým jiným studentem na chodbě a dělal, že mě nevidí, nic jsem mu nenabídla (stejně by se to asi kvůli jeho ramadánu nehodilo) :-P A dokonce jsem kývla Heolii na to s ní jít na oběd, aniž bych jsem se s ním na něčem předem domluvila. Když na mě věčně nemá čas, jeho mínus :-P Koupila jsem si v bufetu polévku a sedly jsme si společně zase ven. Ona měla domácí pomazánku z tuňáka. Dala mi ochutnat a opravdu se jí povedla. Celkově se ráda o jídlo dělí. Takový zvláštní zvyk :-) Povídaly jsme si o všem možném, ale vesměs vítězily takové ty holčičí řeči na téma, jakou sukni si koupila o víkendu a že jí přítel leze na nervy (to máme podobné, ale ten můj je několik tisíc kilometrů daleko, tak nemá moc šanci mě štvát :-D).
Po obědě se u nás konečně zastavil Sherif. Bylo mi jasné, že se nechystá začít s experimenty, protože jsem viděla Soumayu a Mariam (možná se její jméno píše Maryam), jak se chystají do horní laboratoře, takže nás tam nehodlaly tento týden pustit. Ale nečekala jsem, že místo toho vymyslí tohle... Odvedl mě do laboratoře TGA, kde už na nás čekal jiný student. Představil nás a vysvětlil mi, že vzhledem k tomu, že musí v pátek odletět na dva měsíce pryč, napadlo ho, že bych mohla mezitím pracovat na něčem dalším (počítala jsem to, už jsem se věnovala sedmi různým tématům, z toho jsem psala už pět různých rešerší, nebo souhrnů). Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, začal o mně před tím klukem básnit, že jsem hrozně moc silná osobnost, že si rychle zvykám na změny a že umím pracovat velmi tvrdě. Po tomhle jsem tak nějak neměla odvahu ho poslat s další rešerší do háje. Vysvětlili mi, že pracují na vylepšení TGA metody a než se vůbec pustí do experimentů, byli by rádi, kdybych jim pomohla najít a sepsat literaturu o největších slabinách konvenční metody TGA a pokusila se s nimi přijít na její vylepšení. I když to pro mě znamená začít pracovat s někým dalším, který mi od pohledu moc nesedí, tak jsem na to kývla s tím, že bych se také ráda zúčastnila nějakých zkušebních měření.
Měla jsem z toho úplně po náladě. Kolik těch rešerší mám jako napsat, aby mě pustili do laboratoře? Už aby Philovi přišla kolona, budu pracovat i s ním prostě. I kdyby se to Sherifovi z nějakého důvodu nelíbilo. Nebudu tu jen sedět a něco psát. Sice jsem chtěla jít na žurnalistiku, ale nakonec jsem se vydala trochu jiným směrem, néé? :-D
Kolem třetí mě začala uhánět Bára, abych šla na skype. Docela dlouho jsem hledala nějaké klidné místo, až jsem ho našla ve třetím patře v jedné odpočívárně. Ani jsem nevěděla, že tu je něco jako postel a televize. Studenti tu mají slušný veget. Lehla jsem si na břicho a chystala jsem se jí zavolat. Jenže si slečinka stěžovala, že mě nevidí. A tak jsem si musela dojít pro věci do kanceláře a jít jí zavolat z domova z počítače. Mluvily jsme spolu nakonec snad tři hodiny! Během nich jsem si xkrát změnila účes, až jsem nakonec na Place des Arts vyrazila se dvěma copánky na hlavě jako nějaká hipízačka :-) Ale podle mě to nebylo zas tak špatné (ve fotogalerii).
Heolia mě pozvala, abych se k ní večer připojila, ale ani jedné z nás nedošlo, že na sebe vlastně nemáme kontakt. No, možná to bylo taky dost tím, že jsem kvůli Báře docela rychle zdrhnula ze školy, takže jsem neměla moc šanci si o cokoliv říct. Nakonec jsem šla zase sama. Prošla jsem si tři různá pódia, ale asi nejvíc mě zaujala poslední kapela. Hráli převážně blues a ta jejich zpěvačka měla úžasný hlas. Dokonce byla oblečená i dobově s květinou ve vlasech.
Tentokrát jsem tu nezůstala do úplného konce - a dobře jsem udělala, protože jsem si cestou na bus v davu všimla něčeho zvláštního. Byla jsem si jistá, že jsem zaslechla češtinu. Zrychlila jsem a pronásledovala jsem ty hlasy. Nakonec jsem na ně bez přípravy vyhrkla: "Vy mluvíte česky?!" Oba dva (kluk s holkou) se zastavili a překvapeně odpověděli, že jasně. Dali jsme se do řeči. Ten kluk se jmenoval Tomáš a vypadal trochu jako Harry Potter. Byl oblečený společensky a byl skoro stejně vysoký jako já. Studuje tu na McGill něco, čemu pořádně nerozumím. Jméno té holčiny jsem zapomněla, ale vím, že chce být právnička a už je vdaná. Vypadala taky moc hezky a měla modré večerní šaty. Oba měli docela naspěch, tak jsme spolu moc času nakonec nestrávili, ale Tomáš si na mě vzal facebook, že se mi určitě ozve.
Měla jsem z toho setkání strašnou radost. Něco takového jsem potřebovala už delší dobu. Nějaký nový impuls, něco nového, ale ve smyslu, že mi to bude trošku víc přirozené. Už to bude nějaký ten pátek, co jsem mluvila tváří v tvář česky. Je to hrozně moc příjemný pocit nemuset přemýšlet nad slovíčkama :-)
2025 ©