Pátek 26. června 2015. Ráno jsem vstávala před osmou, abych byla ve škole co nejdřív, kdyby mě náhodou Sherif potřeboval (slíbil, že mi napíše hned ráno, jestli se sejdeme dopoledne, nebo spíš odpoledne). Zkontrolovala jsem maily a přišla mi odpověd od Jamala. Chvíli mi trvalo, než jsem se odvážila tu zprávu rozkliknout, ale vlastně odepsal super mile:
Dear Lenka,
Thank you very much for your nice mail and your offer. I also want to tell you that Sherif is extremely satisfied with your work and how you did solved many issues. The materials are one of the major problem in research right now. Every lab around the world is looking for new materials to do this or that... for energy, water, new buildings... For hydration of concrete, it is kind of “reaction” in porous matter and I think that diffusion approach which we know very well in Chemical Eng. could work.
Yes I am interested to pursue our discussion in order to find a common interest.
Sincerely,
Jamal
Měla jsem z toho radost. Hned jsem tu informaci předala svému školiteli v Praze, panu prof. Vlčkovi a slečně/paní Julii Defretin. To jsem zvědavá, co se bude dít dál.
Dneska jsem přišla do kanceláře jako první. Pak přišel Ramin a smál se mi, že by mě tu v pátek nečekal, a už vůbec ne tak brzo. Nějak mě podceňuje poslední dobou :-) Přitom jsem teďka docela dost pracovala, ale byla jsem prostě jen v knihovně.
Když přišla Heolia, pozvala mě na kafe. Dlouho jsme spolu pořádně nemluvily, tak jsem se připojila, i když jsem pořád ještě měla zbytek toho prvního. Dneska nejezdily výtahy, ani eskalátory, tak byla docela legrace se dostat do pátého patra a zpátky. Sedly jsme si před školu a povídaly jsme si. Bylo hezky, ale docela foukal studený vítr. Nějak jsme stočily téma ke gayům a lesbičkám. Vyprávěla jsem jí, jak se mi líbí, že na Saint-Catherine je část s růžovými balonky. Vysvětlila mi, že to je ohraničení "jejich" vesnice. To vysvětlovalo, co jsem viděla :-) Asi po hodině celkem příjemného povídání jsme se vrátily zpátky do kanceláře. Dokonce mi poděkovala, že jsem se k ní přidala :-)
Po chvíli přišel do práce i Jaber, který byl v hodně veselé náladě. Ten mě pro změnu pozval o patro níž do studentské kuchyňky na sledování volejbalu. Hrálo se něco jako Liga mistrů - Írán proti Polsku. Protože se mi Sherif neozval, tak jsem se přidala. Dneska zatím hodně náročný den :-D Ta kuchyňka byla plná lidí. Bylo zhasnuto a zápas se promítal na plátně. Všichni to docela slušně prožívali. Nechtěla jsem se moc dlouho zdržet, a tak jsem se dívala od dveří. Povídala jsem si se známými z naší skupiny. Ptali se mě na sporty v ČR. Docela mě překvapilo, že nikdy neslyšeli o florbalu. Ukazovala jsem jim obrázky z internetu, aby pochopili, o co se jedná. Když Írán vyhrál první set, vrátila jsem se zpátky do kanceláře.
Cestou jsem potkala jednoho dalšího kolegu, co sedí ve vedlejší místnosti. Měla jsem docela dobrou náladu, která mě ponoukala k větší otevřenosti, a možná i proto jsem mu řekla, že se mi líbilo, jak se ve čtvrtek na přednášce zastal Ling - na jednu složitou otázku odpověděl za ní. Bylo na něm znát, že byl překvapený, že jsem ho pochválila. Zapovídali jsme se a nějak jsme se dostali k tomu, jaká jsou pravidla psaní v perštině. Nevěděla jsem, že píšou zprava doleva. Vysvětlil mi, jak se píšou jednotlivá písmenka a jak se spojují dohromady. Naučil mě, jak vypadá Lenka, a voda (AB). Jo, a docela mě pobavil nad tím, že pro ně slovo "goal" znamená květinu. A hlavně píšou tak nějak legračně - drží ruku při psaní jakoby zespoda, ne zboku jako my. To už se do naší konverzace zapojili další Íráčani z jeho kanceláře. Vyptávali se mě na naše zvyky a jak se co píše v češtině. A jaký je rozdíl mezi češtinou a polštinou.
Když jsem se vrátila do kanceláře, tak jsem pokračovala ve stejném tématu. Tentokrát jsem se na to zeptala Ramina. Napsal mi dokonce básničku v perštině. Vypadá to spíš jako nějaký šílený obrázek :-) A Jaberovi jsem ukázala nějaká florbalová videa. Byl z toho sportu nadšený.
Kolem čtvrté, když na mě znovu klepal přes zeď ten jeden klučina, co jsem ho pochválila, ať si jdu ještě povídat, jsem trochu zalitovala toho, že jsem udělala první krok - teď už se ho nezbavím, ne? :-D Nakonec jsem se pomalu sbalila a šla jsem domů. Sherif se neozval, i když to slíbil, a já jsem nechtěla dál sedět ve škole jako trubka, když začínal víkend - a hlavně jazzový festival.
Doma jsem se vykoupala, protože jsem se z toho nic nedělání docela zpotila :-D A napsala jsem klukům, jestli se chystají na Place des Arts. Odepsal mi jako první Guilhem, že se tam chystá se svým spolubydlícím Alexem a že se postupně přidá ještě Antoine, jeho nová přítelkyně Christina (Řekyně) a nějací jejich další přátelé a známí.
Pěkně to tam žilo. Vzala jsem si program, abych měla přehled, kde se co děje, a stala se ze mě taková malá koordinátorka. Ty kapely jsem vůbec neznala, ale zato jsem věděla, kde jsou všechna 4 pódia a v kolik co začíná. Všude byla spousta lidí a skoro se nedalo procházet mezi jednotlivými pódii. Chvílema mi z toho bylo až špatně. Ale ta hudba mi to všechno vykompenzovala. Hlavně když někdo hrál na saxofon, tak to byla paráda přímo. Když jsme se všichni našli, tak jsem měla docela radost, že jsem všechny poznala aspoň podle tváře. Bylo nás snad 15. Jeden z kluků si pak musel odskočit, jenže nevěděl, že jakmile opustí oplocení, už se nebude moct vrátit. Takže i když jsme si nakonec vydobyli docela slušná místa, museli jsme se kvůli němu přesunout jinam, aby nezůstal zbytek večera sám.
Přešli jsme na druhé pódium, kde byl místo betonu trávník. Spousta lidí jen tak seděla na zemi a čekala na další kapelu. Sedli jsme si dokolečka a povídali jsme si. Chvílema teda všichni mluvili francouzsky, ale s tím jsem tak nějak počítala. Relaxovala jsem, dívala jsem se na hvězdy a užívala jsem si klidu. Pak se k nám připojili ještě další tři Antoineho přátelé, které jsem neznala. Hlavně ten jeden byl takový týpek od rány. Vyptával se mě, odkud jsem, a bavili jsme se hlavně o hokeji. Pak se na pódiu konečně objevila zpěvačka s nádhernými vlnitými vlasy. Přivítala se s námi a jen, co spustila, tak se ten nový týpek ozval, že asi jako malá hodně poslouchala Janis Joplin - opravdu zněla úplně stejně :-D Seděli jsme dál na trávníku, kluci popíjeli pivo a pokuřovali, holky se spíš držely zkrátka (ani mně se nechtělo dát za pivo 6-7 dolarů) - teda až na tu Antoineho Řekyni, ta se nebojí ničeho :-)
Když festival skončil, přesunuli jsme se ještě do jednoho známého baru. Nechtěla jsem si dávat pivo, a tak jsem si zkusila objednat něco zajímavějšího. Nevím, v kom z nás byl problém, ale slečna vůbec netušila, co po ní chci, a tvářila se, že mi nerozumí ani pozdrav. Nakonec jsem si objednala "to samé, co má slečna támhle". Dostala jsem tmavě modrý drink s ledem a limetkou. Nebylo to tak špatné a stálo to kolem 5 dolarů i s dýškem. Jeden z kluků nám vyprávěl, jak si jednou založí kapelu, že denně trénuje 3 hodiny na kytaru. V baru promítali sestřihy z draftu, a tak jsem chvílema ani nevnímala, co kdo říká, i když se snažili mluvit kvůli mně anglicky - hokej je hokej :-)
Domů jsem se tentokrát dostala busem. Jela jsem podobným směrem jako Guilhem, Clementine a Alex, tak to bylo o něco veselejší :-) Ještě jsem se ze zvyku vykoupala a šla jsem si lehnout. Dnešní den mě opravdu moc bavil - jednak jsem se ve škole docela dost bavila s lidma kolem a jednak jsem si moc užila první večer festivalu. Normálně jazz neposlouchám, ale tahle akce se mi moc líbí :-)
2025 ©