Úterý 23. června 2015. Ráno jsme s Míšanem řešili, jestli mají naše čiči druhé, nebo už třetí narozeniny. Je to už pěkná doba, co jsme je viděli naposledy, ale věříme, že se mají dobře.. :-P :-) Moc se mi nikam nechtělo, protože pro změnu zase pršelo. Koupila jsem si ve školním bufetu kafe, na chvíli jsem se zapovídala s prodavačkou, protože se ukázalo, že nakonec přece jen zůstane i přes léto, a vrátila jsem se po dvou týdnech do kanceláře. Byla jsem tam ale sama. Ostatní byli sice na fakultě, ale pracovali na svých experimentech. Taky bych chtěla. Pročetla jsem si maily a když jsem viděla ten od prof. Vlčka, udělalo se mi upřímně zle. Protože mi odpověděl, že zkontaktoval prof. Černého, se kterým bych měla řešit další postup. On asi nevěděl, že je to můj přímý nadřízený ve škole. Na druhou stranu bylo vcelku jasné, že se o tom dříve nebo později dozví. Udělalo se mi zle spíš proto, že už to jakoby nejde vzít zpátky. Volala jsem Míšanovi, abychom to spolu probrali. Více méně mi vynadal, že když něco chci, ať si za tím stojím, a nekňourám, že se toho bojím. To se mu řekne :-P Nemám ráda změny, a tohle by krapet změna byla. Zkusím to a když to nepůjde z nějakého důvodu, tak to studium můžu kdykoliv ukončit. Snad teda :-D
Odepsala jsem prof. Černýmu, abych ho zkontaktovala i já, nejen prof. Vlček, a napsala jsem znovu naší sekretářce Valerii, aby mi poskytla bližší informace o stipendiu, a napsala jsem i Julii z oddělení pro zahraniční styky, že jsem se rozhodla do toho jít, ať mi poradí další postup ze strany Polytechniky. A pak jsem ještě napsala Tonovi, aby o tom věděl i můj český (slovenský) školitel. Nemám ráda tuhle mailovací část - abych na nikoho nezapomněla a zároveň abych byla zdvořilá.
Dopisovala jsem si v mezičase blog, protože se mi vůbec nechtělo se znova věnovat těm metodám, a přišel mi další mail - že pro mě mají připravený balíček. Neváhala jsem ani vteřinu a doslova jsem vyběhla z kanceláře, abych si pro ten balíček došla. Zajímalo mě, co mi přišlo dřív - jestli ten od mamči, nebo od Míšana. Vyhrál Míšan. Konečně mi přišlo letní oblečení a voňavka :-) Když jsem na krabici poznala jeho písmo, tak mi bylo trochu smutno. Ale měla jsem velkou radost, že mi vše přišlo v pořádku. Dělala jsem si z něj legraci, že nepíše tak hnusně, jak jsem si myslela :-P :-)
A když mi přišel mail od chlapíka s trubkami, že nejdřív budou ve čtvrtek, odešla jsem ze školy s tím, že mi tu dneska stejně pšenka nepokvete. Někdy se můžu strhat, co všechno chci stihnout za jeden den, jindy zas nic nefunguje, jak má, a někdy se prostě někomu nechce nic dělat. Tomu se říká věda, dámy a pánové :-D A pak to nemá trvat sto let, než se na něco přijde.
Cestou jsem slušně zmokla a nepomohlo ani to, že jsem se chránila tou krabicí. Zajímavé bylo, že když jsem za sebou zavřela dveře, udělalo se zase hezky. Někdy si se mnou Montréal trošku hraje. S chutí jsem se prohrabala krabicí a s nadšením jsem vytáhla všechny svoje věci. Byla jsem za ně vážně moc ráda, opravdu moc, ale tím, jak jsem doteď nosila vesměs věci, co jsem si koupila tady, a přede mnou na posteli ležely ty, co jsem nosila prakticky jen v Praze, tak mi bylo tak nějak úzko. Nedokážu správně popsat ten pocit. Snažila jsem si z toho dělat legraci a rejpla jsem si do Míšana, že nemůžu v krabici najít žádné čokoládky :-D
Abych si nezničila svoje poklady praním v téhle pračce, došla jsem si nakoupit novou aviváž. Nechápu, že jsem obchod cca 10 minut pěšky od našeho domu, neobjevila daleko dřív. Asi deset minut jsem očichávala všechny aviváže, co měli. No samozřejmě mi nejvíc voněla ta nejdražší. Ještě ke všemu s medvědem na etiketě. Smála jsem se, že doufám, že nebudu vypadat jako on, až si v něm vyperu svoje věci. A zjistila jsem další super věc - že tu mají relativně levné ryby. Koupila jsem si filet z lososa v přepočtu za 60 korun. To není špatné.
Doma jsem si dala prát hned tři pračky. Krásně to provonělo celý byt. Kluci jsou pořád pryč, tak se o to víc potkávám v kuchyni s Elodin. Já nevím, jestli jí mám nějak nutit do toho, abychom si povídaly. Teďka je doma větší klid, možná až moc. Ale jsem ráda za to, že když poklidím, tak to ona dokáže udržet čisté. Dokonce jsem vydrhla koupelnu a koupila jsem vůni do záchoda. Vlastně jsem dneska zamořila celý byt svými vůněmi :-)
Původně mě Antoine s Guilhemem zvali ven, abych se k nim připojila na nějakou párty ve městě, ale chtěla jsem být spíš sama. A hlavně jsem moc nechápala, proč pořádají něco takového v týdnu. Když mi doprala poslední pračka, vzala jsem si svoje nové oblečení a béžovou sukni, kterou mám ze všech nejradši, a šla jsem se učit angličtinu do parku. Už napustili bazén. Super. Jestli o víkendu nebudu mít nějaké speciální plány a bude teplo, půjdu se opalovat k vodě :-) Sedla jsem si na lavičku a pročítala jsem si způsob používání vazby "I used to". Mám zlozvyk říkat I am used to. Nevadí :-D
Seděla jsem tam asi hodinu. Většinu času jsem se dívala na západ Slunce a na kluky, jak hrajou fotbal. Moc jim to nešlo, ale o to víc na sebe pokřikovali. Měli normálně dresy, takže to nebyl jen obyčejný trénink, ale nějaký zápas. Snažila jsem si představit, jaké to asi bude žít vlastně dvojí život, protože když to bude takhle napůl, tak mi vždycky bude nějakou dobu trvat, než si najdu nějaké kamarády tady a v Praze na mě po čase taky nikdo nebude moc zvědavý, když tam budu jen půl roku a pak další půlrok jinde. Nebo dokonce rok. Ale to už bych asi nechtěla, to už je dlouhá doba. Tady se poslední dobou nejvíc bavím s Antoinem a Guilhemem, ale ti tu budou studovat už "jen" rok. A pak? Nechci si pořád hledat nové a nové přátele. Celý ten proces trvá vážně dlouho. A já nejsem zrovna typ, co se rád někomu vnucuje. Ale občas mě ten pocit samoty nutí jít někam, kam vím, že bych normálně nešla - a je to nakonec super. Zajímavé.
Doma jsem ve schránce našla výzvu, že mi přišel dopis, který mi vydají až na základě identifikace - zřejmě něco jako doporučený dopis u nás. Napadlo mě, že by to mohlo být už vízum, ale nepřišel mi ještě jediný mail o jeho schválení - navíc mě ještě nepožádali o výpis z trestního rejstříku. Přemýšlela jsem, co by to tak mohlo být. Až mi to došlo - určitě to bude lístek na koncert! :-)
Poklidila jsem si na pokoji a hrála jsem si dlouho s blogem. Míšan i Bára už dávno spali - vlastně tak nějak všichni z Čech. Vymyslela jsem si dokonce i anketu. Už mi z toho všeho hrabe. Nemám ráda, když mám dělat nějaké rozhodnutí, které ovlivní život i někoho dalšího. Měla jsem zapálenou svíčku, poslouchala jsem klidnou hudbu a docela jsem litovala, že jsem se nepřidala ke klukům. Chvíli po desáté mi napsal Suhail, jestli bych se s ním nešla někam projít, že je ve středu státní svátek, takže se nemusí vstávat do práce. Proč mi to nikdo neřekl?! :-D Nechtěla jsem být sama doma v tento speciální večer, a tak jsem za ním jela do města.
Sešli jsme se v metru na stanici Sherbrooke a šli jsme do nedalekého parku La Fontaine. Nevěděla jsem, že tu i velký rybník. Procházeli jsme se a povídali jsme si o jeho nové práci. Volá lidem a nabízí jim tarify. Já bych si na to v angličtině teda netroufla. Vlastně ani v češtině. Strávili jsme spolu asi dvě hodiny, když jsem si uvědomila, že se potřebuju vrátit na metro, abych stihla to poslední. Nějak jsem si totiž nedokázala představit, jak bych se odsud dostala v noci domů (měla jsem to kolem 40 minut cesty). Ale měla jsem kliku - stihla jsem ho. Sice jsem se nemohla pořádně rozloučit se Suhailem, ale určitě to pochopil. Ale asi byl překvapený, když jsem se od něj rozeběhla pryč :-D V metru byla spousta opilých lidí. To jsem tu ještě neviděla. Někteří měli na sobě vlaječky Québecu. Škoda, že mi to nedošlo dřív. Mohla jsem být někde s partou v baru a slavit.
Ze zastávky Cote Saint-Catherine jsem šla ještě skoro půl hodiny pěšky, než jsem se dostala domů. Vykoupala jsem se a šla jsem si lehnout. Docela se mi ulevilo, že jsem se viděla aspoň s někým, a nebyla jsem jen zalezlá doma. Zvláště pak když doma nebyla ani Elodin.
2025 ©