134. poslední večeře :-)

Neděle 31. května 2015. Ráno mě kolem osmé probudila hrozná zima! Myslela jsem, že umrznu, a vůbec jsem nechápala, co se děje. Přes noc se ochladilo zas z 20 stupňů na osm. Musela jsem si vzít mikinu. Když už jsem byla vzhůru, zkontrolovala jsem si zprávy. Míšan mi trochu vynadal, že se chtěl dívat na záznam hokeje, ale já mu prozradila výsledek. Smůla no  Pak jsem zase usnula a spinkala jsem si do půl dvanácté Ohřála jsem si párky, pustila jsem si několik dílů Přátel - docela mě zas baví - a dopisovala jsem si blog. Slíbila jsem si, že budu chvíli dělat i něco do školy, abych nezahálela. A trošku jsem opravdu něco udělala (přečetla jsem si jeden článek ). A psala jsem si docela s Míšanem. Poslal mi svoji fotku po několika dnech (ne-li týdnech) neholení se. Noo, pěkný..

Mezitím se na naší facebookovské stránce objevila nabídka na dnešní odpoledne. Protože dneska to měl být poslední Petrův večer v Montréalu, rozhodli jsme se, že si uděláme barbeque venku v parku. Ale protože byla opravdu kosa, tak Antoine navrhl, že bychom mohli jít do jedné vyhlášené restaurace, kde dělají jedno z nejlepších poutine ve městě. Tahle možnost se mi líbila o něco míň. Jednak jsem nechtěla moc utrácet a jednak mi prostě hranolky se sýrem a hustou omáčkou nechutnají. A tak jsem se nijak zvlášť neangažovala a jen si četla komentáře, abych věděla, jak se to bude vyvíjet. Přemýšlela jsem, co bych mohla Petrovi dát na památku. Psala jsem si o tom s Bárou a ta mě hecovala, abych "nebyla krkoun" a dala mu šálu s Prochym. Je to moje oblíbená šála, vlastně jediná viktoriánská, co mám, ale na druhou stranu se mi líbila představa, že by mi pak Petr poslal fotku s touhle šálou třeba z Calgary, nebo z nějakého národního parku, který se chystal navštívit. Ale nakonec to vypadalo, že z té akce sejde, protože se kluci nějak nemohli domluvit, a zdálo se, že se v neděli večer nikomu nikam moc nechce.

Napsal mi i Márty, že mu přišel dopis i přívěšek Habs ve tvaru M. A i přesto, že je fanoušek Bostonu, bude ten přívěšek nosit na klíčích Potěšil mě tím. Poslouchala jsem po dlouhé době české písničky a vlastně jsem si je i zpívala (doufám, že mě slyšelo co nejmíň lidí) - Alice, Střihavka, Muk.. A zjistila jsem, že má Míšan video, jak byli s bráchama malí a hráli si. Mrzí mě, že nám se ta naše kazeta přetrhla, taky bych se na něco podobnýho ráda podívala

Nakonec mi kolem sedmé napsal Guilhem a Petr, jestli se k nim přidám na večeři, že jdou asi jen ve třech. Moc se mi nechtělo, ale líbil se mi nápad s tou šálou, a tak jsem souhlasila. V rychlosti jsem se podívala na spoje, převlékla jsem se a šla jsem na metro. V půlce cesty jsem zjistila, že jsem zapomněla tramvajenku. Myslela jsem si, že jsme měli domluvený sraz před stanicí metra, že tam dojdeme společně pěšky, ale spletla jsem se. Takže jsem v osm sice byla na správné stanici, ale nikde nikdo. Byla mi zima a nudila jsem se, a tak jsem si sedla na lavičku a četla jsem si knížku. Bylo už skoro půl deváté, když jsem Petrovi poslala smsku, kde jsou. Asi pět minut na to za mnou přišel Guilhem a už z dálky se tvářil dost naštvaně. Čekali na mě v narvané restauraci a horko těžko drželi svoje místa. Dokonce mi řekl, že se chovám jako princezna, a že to rozhodně není kompliment. Nevěděla jsem, co na to mám říct, protože jsem čekala celou dobu venku a byla mi fakt zima. A na facebooku jsem si četla poslední zprávu s tím, že se sejdeme před metrem, ale někdo to pak změnil na restauraci.

Antoine měl připravenou českou otázku: "Ty jsi zabloudila?" Ale mně to v ten moment moc vtipné nepřišlo. Vlastně celý večer si ze mně pořád kluci s něčím utahovali. Jindy mi to nevadí, ráda jim to oplácím, ale dneska jsem neměla moc náladu na blbnutí. To se zlomilo v okamžiku, kdy mě začali hecovat, že určitě nejsem schopná jít k cizímu stolu se na něco zeptat. Že prý na to nemám kuráž. Na tyhle hecovačky se vždycky hned chytám. Vybrala jsem si stůl brýlatých Asiatů a šla jsem na věc. Zeptala jsem se, jestli je mohu vyrušit a že by mě zajímalo, odkud jsou. Odpověděli, že z Vídně... To jsem moc nečekala. Další moje otázka byla, jestli umí někdo z nich japonsky, nebo čínsky. Taky ne. Řekla jsem, že jsem jen potřebovala zjistit, jak se řekne "Dobrý den", omluvila jsem se a odešla jsem. Přála bych vám vidět obličeje kluků. Nečekali, že to vážně udělám. Ale bylo to teda dost nepříjemné. Nechápu, jak můžou kluci vydržet tenhle pocit, když oslovují holky

K večeři jsem si dala jen hamburger a rozhodla jsem se ho jíst rukama. Což samozřejmě všichni okomentovali a skoro mě donutili ho jíst příborem. Kluci si dali nějaké zvláštní poutine s houbami, slaninou a feferonkami. Na ty hranolky se dá nasázet asi úplně všechno Po večeři jsme se domluvili, že ještě zajdeme na chvíli k Antoinemu. Museli jsme se ale rozdělit. Antoine jel na kole a my tři jsme jeli směrem k Petrovo bytu - napadlo ho, že by si mohl v rychlosti sbalit, vzít si věci k Antoinovi a přespat u něj. A ráno jet rovnou na letiště. My s Guilhemem jsme dostali za úkol koupit nějaké pivo. Samozřejmě vybral to nejvíc hořké, protože jsem mu jednou řekla, že mám ráda sladká piva. Někdy bych toho kluka nejradši nakopala

U Antoineho jsme společně čekali na Petra. Ten nám nakonec napsal, že nestíhá a nedorazí. To byla docela čára přes rozpočet, protože jsem si plánovala, že mu tu šálu dám až tady. Snažila jsem se vymyslet, jak to udělat, ale už bylo kolem půlnoci a poslední modré metro právě už odjelo. A on nebyl schopný jít na žádnou zastávku oranžového, abychom si to aspoň předali. Psali jsme si asi půl hodiny, než to nakonec vzdal můj mobil, protože se vybil a vypnul. Tak to bylo vyřešené. Protože už stejně všichni Antoineho spolubydlící spali, rozhodli jsme se tuhle "párty" přesunout, až se Petr za dva týdny vrátí (má totiž let do Prahy z Montréalu). Měli jsme s Guilhemem docela kliku, protože jsme stihli aspoň poslední oranžové metro. Jeli jsme na Cote Saint Catherine. Sice jsem ho přesvědčovala, že znám cestu ze Snowdonu, ale nakonec měl pravdu on, protože odsud to bylo ke mně domů daleko blíž. Dokonce byl tak laskav a kousek mě doprovodil.

Jsem ráda, že bydlím zrovna v téhle čtvrti. Je opravdu klidná a ještě nikdy jsem si nevšimla, že by po mně večer někdo vůbec koukal, když jdu třeba sama po ulici. Tohle mi bude v Praze asi chybět No nicméně mi šála s Vaškem Procházkou zůstala. Než jsem usnula, stihla jsem ještě Míšana - jel zrovna do Prahy na trénink a na byt. Psali jsme si o tom a byl skoro až naštvaný, že jsem ji chtěla někomu dát, protože to je prostě "moje šála". Asi má pravdu. Oslavila jsem s ní titul, měla jsem ji na několika zajímavých zápasech.

A ještě než jsem usnula, tak mi Bobeš napsal, že mi přeje všechno nejlepší k svátku. Lekla jsem se, že je zase Hany nebo Hedviky, ale když jsem se rozespalá podívala na Seznam a viděla jsem Mezinárodní den dětí, musela jsem se smát