Sobota 30. května 2015. Z mého lehkého spánku mě probudily hlasy z kuchyně. Několik nadšenců vstalo a akčně si povídalo. Bylo už kolem jedenácté, tak jsem vylezla i já. Šla jsem rovnou do koupelny, protože jsem se nutně potřebovala vykoupat a umýt si vlasy (ani nevím proč, když mě čekala hodinová jízda na kole). Bylo docela dusno a svítilo sluníčko. Jen bylo docela dost větrno. Posadila jsem se na terasu a poslouchala jsem ostatní, jak si francouzsky o něčem povídají. Ani mi nevadilo, že mě vůbec nezapojili do konverzace. Chtěla jsem mít chvíli klid sama pro sebe. Ne že bych byla nějak zvlášt zničená z předchozího večera, jen prostě po probuzení ráda chvíli jen tak sedím a koukám. A piju kafe, pokud můžu. Jeden kluk připravil překapávanou kávu pro všechny. A když se mi podařilo najít cukr a mlíko, byla jsem hned přátelštější :-) Pak si ke mně přisedl jeden z kluků, co pořádali párty, a ptal se mě, jak jsem se vyspala a jestli se mi u nich líbí. A pak se hned omlouval, že moc dobře neumí anglicky a že je po ránu ještě horší. No já to mám podobně :-) Něco málo jsme snědli, poklidili jsme a společně s Antoinem a jedním dalším klukem jsme vyrazili zpátky do Montréalu.
Prvních několik minut jsem si nemohla ani sednout na sedačku, jak mě bolel zadek. Nebyla jsem vůbec zvyklá. A než jsme se dostali k mostu, tak jsem kluky krásně stíhala. Ale pak jsem měla první krizi (naštěstí byly nakonec jen tři, z toho dvě na mostě). Nemohla jsem se donutit vyjet ten zatracený most na jeden zátah. A ještě víc mi bylo nepříjemné, že se za mnou oba pořád otáčeli a kontrolovali mě. Do jisté míry je to i milé a pozorné. ale více méně mi to lezlo na nervy a o to víc se mi do toho nechtělo.
Ve 2/3 jízdy se s námi rozloučil ten kluk a my s Antoinem pokračovali dál do kopce směrem k jeho bytu. Bylo krásně, svítilo sluníčko, ale zároveň pořád foukal docela silný vítr, takže jsem občas měla co dělat, abych nezpomalovala. Ale strašně mě to bavilo. Projeli jsme i skrz park, viděla jsem nové části města. A když jsme konečně přijeli před Antoineho byt, plácli jsme si, že jsme to zvládli :-) Holky nás vítaly a mně se smály, že jsem pěkně rudá v obličeji. Měla jsem toho docela dost.
Antoine, jeho spolubydlící a ještě jeden soused (asi Mathias) si pak šli kopat na umělku s míčem na bránu a zeptali se mě, jestli bych s nimi na chvíli taky nešla. Nejsem sice nijak zvlášť dobrá, ale docela se mi i chtělo pokračovat ve sportování, tak jsem kývla. Pak jsem trochu litovala, protože mě to strašně nebavilo :-D Nevím, co jsem čekala. Byli jsme 4, a tak jsme pak v jeden moment hráli dva na dva. A i já jsem dala dva góly a obehrála jsem je (párkrát). Ale vůbec se mi už nechtělo běhat. Pořád si nemůžu zapamatovat jméno Antoineho spolubydlícího, a tak jsem mu vymyslela novou přezdívku a říkám mu "Big boy" - doufám, že to nechápe nijak zle (v Avengers je Hulk za big boye :-)).
Ale protože už bylo skoro půl páté odpoledne, raději jsem si sbalila svoje věci, poděkovala jsem za příjemný víkend, rozloučila jsem se a mazala jsem na metro, protože jsem měla hrozný hlad. V metru jsem si četla knížku a skoro jsem se až modlila, ať už jsem na Cote des Neiges - musela jsem si nejdřív dojít na nákup, abych měla co jíst.
Doma jsem si připravila jídlo a chtěla jsem si na chvíli lehnout. Nevím proč, ale vůbec mi nešlo usnout. Spala jsem jen chvíli. Pak jsem si pustila několik dílů Přátel, zase jsem si četla, pustila jsem si jedno celé album Linkin Park, a tak nějak jsem se válela v posteli. V osm začal hokej. Hrálo Chicago proti Anaheimu, tak jsem si po delší době pustila celý zápas. Vážně jsem to víc přála Chicagu, které nakonec vyhrálo 5:3 a postoupilo do finále, kde se střetne s Tampou Bay, která svůj sedmý zápas vyhrála už v pátek.
Zbytek dne jsem byla trochu jako chodící mrtvola, pořádně se mi do ničeho nechtělo, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem zvládla celou cestu zpátky ujet, a netlačila jsem kolo do kopce. I když to bylo jen 15 kilometrů, tak to bylo docela namáhavé (pro mě :-)). Jo, a taky při pohledu na dnešní datum mě docela trklo, že jsem měla dneska správně už letět domů. zvláštní pocit..
2025 ©