Pátek 29. května 2015. Dneska ráno jsem "pracovala" poprvý z postele :-) Psala jsem si s Mariam, protože jí Soumaya nedala vědět, že ani dneska nebudeme dělat pokusy. Vysvětlovala jsem jí, Soumaya má hodně práce na nějakém jiném projektu a budeme pokračovat až v pondělí. Docela hezky jsem se poflakovala doma a dělala jsem všechno možné, jen abych nemusela zase začít pracovat. Dokonce jsem i utřela prach :-) Zrovna když jsem chtěla zůstat jeden den doma a mít čas jen pro sebe, po mně byla nakonec docela sháňka. A když mě Petr poprosil, jestli bych mu nemohla něco vytisknout, pochopila jsem, že do té školy prostě půjdu :-)
Sešli jsme se v novém bufetu, kde jsem si nejdřív ze všeho koupila kafe. Chvíli jsme prostě jen tak seděli a povídali si o svých zážitcích ze stáže. Tak nějak jsme si to rekapitulovali. Co jsme kdo zažil, co to pro nás znamená, co jsme se naučili nového.. Všechno bylo daleko jednodušší, když jsme si povídali česky. Prošlo kolem pár mých známých a docela se divili, s kým to tam sedím. A podezírám je, že nás poslouchali (ve smyslu, že chtěli vědět, jak zní čeština). Pak prošel kolem i Antoine. Docela se nám to hodilo, protože jsme se zrovna bavili o párty, jestli vůbec nějaká je a jak se tam dostaneme. Měla jsem radost, když jsem od něj zjistila, že sehnal nějaké kolo a že tam můžeme jet všichni společně. Petr ale měl nějakou práci, takže to vypadalo, že se přidá později.
Pak jsme se všichni zvedli, že je čas ještě něco dělat. Odvedla jsem Petra k sobě do kanceláře, kde jsem ho všem představila, a vytiskli jsme, co potřeboval. V pondělí odlétá na delší cestu po Kanadě, než poletí zpátky do Čech na státnice, tak potřeboval nějaké dokumenty a papíry ke státnicím. Rozloučili jsme se a já jsem jela do města na menší nákup. Bylo totiž horko a já neměla žádné boty na kolo. Nebo jako hodlala jsem jet v růžových šortkách a mám tu jen černé boty. To se k sobě prostě nehodí, potřebovala jsem sehnat nějaké světlé :-P (slečny pochopí :-))
V Ardene mě během 10 minut oslovily 4 prodavačky, jestli nepotřebuju s něčím poradit. Byly milé, až to bylo protivné. Nakonec jsem si vybrala dvoje boty a sportovní šedivou mikinu. Mají tu pěkné boty za super cenu (dva páry za 20 dolarů), ale nic moc nevydrží. Ty černé tenisky, co jsem si tu koupila, už mají prasklou podrážku, takže si je nemůžu vzít do deště.
Doma jsem si ještě uvařila pro jistotu pořádnou večeři, když mě čekala párty (nechtěla jsem znovu riskovat pití alkoholu na lačno). A čekala jsem na pokyn od Antoina. Ten přišel kolem sedmé. Sbalila jsem si věci, co jsem potřebovala na přespání a plavky, kdybychom se rozhodli plavat. Byla jsem na sebe zvědavá, jak mi to půjde na kole, když jsem od ledna prakticky nic nedělala. I když je pravda, že denně nachodím dost kilometrů, tak tohle bylo prostě něco jiného.
Antoine mě vyzvedl u metra, protože jsem si nepamatovala cestu k němu domů. Vysvětlil mi, že to kolo budeme nejdřív muset nafouknout. U něj doma mě vítaly jeho dvě spolubydlící. Obě mi daly pusu na obě tváře. Už mi to ani nepřijde divný. Ale ze začátku jsem si připadala jak mezi nějakými hipíky :-D Ale zase je to příjemnější, když se lidi vítají takhle vřelým způsobem. Antoinovi trvalo snad hodinu, než se konečně sbalil a než našel klíček od kola. A trochu mě vyděsil s tím, že si teprve teď začal prohlížet mapu, aby zjistil, kudy vlastně pojedeme. Začínala jsem být trochu skeptická, jestli přijedeme před půlnocí. Odhadoval to totiž na hodinu cesty a už bylo po osmé. Holky se s námi rozloučily a trochu ironicky nám popřály šťastnou cestu.
Tlačila jsem kolo vedle sebe, když si Antoine po pár set metrech vzpomněl, že zapomněl napsat Petrovi adresu toho kamaráda. Musel se tedy vrátit domů. Mě poslal k obchodu s cyklistickými potřebami, ale byl už zavřený. Když se vrátil, museli jsme najít nějakou benzínovou pumpu. Pak jsme konečně byli připraveni vyjet. Po deseti minnutách jízdy si Antoine všiml, že zapomněl mapu. A já pití. Jelikož se ale takové věci dějí pokaždé, když něco podnikáme, začínám Francouze podezírat, že jsou v tomhle dost ležérní a že jim absolutně nevadí, že se vším ztrácí spoustu času. Oni čas totiž vůbec nevnímají. Vrátili jsme se zpátky, abychom pak mohli konečně skutečně vyrazit.
Snažila jsem se s ním držet krok. Jelikož jsme skoro pořád jeli z kopce, bála jsem se už teď zpáteční cesty. Jak se stmívalo, tak město vypadalo trochu jinak. Tajuplněji. Projeli jsme kolem nějakého obrovského parku, který byl plný lidí, kteří grilovali, a cestou jsme potkali strašně moc nadšenců na kole, včetně nakolika týmů, kteří si jen tak vyjely na trénink. Nechtěla jsem věřit vlastním očím, kolik lidí nasedlo v pátek večer na kolo. Byly to stovky lidí, kamarádů, rodin s dětmi. Pak jsme se přiblížili k ostrůvku Jean Drapeau, který jsme měli křižovat přes obrovský most. Nezdá se to, ale je docela vypouklý směrem nahoru, takže mě stálo celkem dost sil, abych ho zdolala (http://www.aerialarchives.com/stock/img/AHLB4146c.jpg) Na druhou stranu z něj byl nádherný výhled na večerní město a řeku pod námi. Všimla jsem si, že nad jednou z ulic v centru města jsou pověšené tisíce růžových balónků. Musím se tam jít podívat (http://www.mtlblog.com/2015/04/montreals-pink-balls-on-sainte-catherine-street-are-back-on-april-30th/)
Opravdu netuším, jak dlouho jsme mohli jet, ale nakonec jsme s menší radou jednoho kluka, co se nám sám nabídl, když nás viděl, jak zkoumáme cestu na mapě, dorazili na místo. Měla jsem ze sebe radost, že jsem nekňourala (jen na mostě) a vydržela jsem to. Přivítali jsme se s ostatními. Antoine mě vždycky představil a hned dodal, že nemluvím francouzsky, aby s tím ostatní počítali a podle toho se mnou mluvili. A protože jsme nic nepřivezli, došli jsme ještě nakoupit. Povídali jsme si o všem možném, ale nejvíc mě asi zaujal Antoineho názor na svůj domov. Po tom roce, co tu je, prý už ani neví, kde je jeho domov. Jakoby prý uvízl někde mezi. Má rád cestování, miluje poznávání nových lidí (to jsem si všimla, ještě se snad nikdy nestalo, že bych na jeho akci nepotkala někoho nového), ale že prostě neví, kam patří. Ne že bych to měla stejně, ale taky se tu svým způsobem cítím doma. Jen prostě začínám se vším od nuly :-)
Večer byl docela fajn, povídali jsme si, všichni mě tak nějak vzali mezi sebe. I Petr nakonec našel cestu. Akorát jsem byla svědkem jednoho nepříjemného zážitku. Jeden kluk se pokusil skočit z verandy do bazénu, který byl docela daleko, a spadl přímo na konstrukci toho bazénu. Bylo hrobové ticho, když dopadl do vody. Ten blbec dělal, že to nic nebylo a hned si šel skočit znova, aby nám dokázal, že to nic nebylo. Slušně si ale sedřel celý bok. Když už bylo docela pozdě, vypnuli jsme hudbu a přesunuli jsme se dovnitř. Hráli jsme jednu stupidní hru - každý seděl před svým pivem, na něm měl položené víčko a ostatní se snažili to víčko shodit jiným víčkem. Když například někdo shodil to moje, měla jsem šanci na opravu. Ale když jsem neshodila to jeho, musela jsem se něčeho napít. A takhle furt dokolečka :-) Na druhou stranu jsem se při téhle hře zasmála asi nejvíc za celý večer.
Pak se hostitelé ujali svých kytar - jeden hrál na akustickou a druhý na elektrickou. To bylo super. Chvíli jsem si i zatančila a později i zahrála. Hrála jsem jedinou písničku, kterou si z nějakého důvodu pamatuju nazpaměť - Tereza, osamělé město (jen v pomalejší verzi). Přidal se ke mně Thomas, který mě nejdřív jen tak poslouchal (nezpívala jsem) a pak se na základě mých akordů připojil a doprovázel mě na elektriku. Bylo to pro mě něco nového. Škoda, že jsem se vykašlala na hraní, musí být super pocit si takhle s někým zahrát. Někdo něco nadhodí a druhý přihodí svůj nápad.
Postupně se lidi loučili, nebo ukládali ke spánku. Jedna holka mě objala, dala mi pusu na obě tváře a popřála mi dobrou noc stylem: "Good night, sexy." Antoine se mi pak trochu smál, že mám nápadnici. Usnula jsem až kolem šesté ráno. Protože jsem šla spát mezi posledními, zbyl na mě gauč bez deky. Ale tak proč ne :-)
2025 © 