Středa 27. května 2015. Jak jsem šla spát pozdě, tak se mi dneska vůbec nechtělo z postele. Byla jsem ráda, že Soumaya má dneska zkoušku, takže jsem nemusela do laborky, a že jsem měla schůzku v bance domluvenou až napůl jedenáctou. Vstala jsem, rychle jsem se upravila a šla jsem pěšky opět do Cote des Neiges. Mám to tak kolem 15 minut chůze. Dneska bylo zase horko, ale pořád docela nepříjemně vlhko (ani ručník už mi nechce úplně uschnout). V bance jsem si chvíli počkala, než si na mě paní Diana udělala čas. Pak si mě pozvala k sobě do kanceláře. Byl to zvláštní pocit, připadala jsem si hrozně "oficiálně". Podívala se na všechny moje doklady a zarazila se, že už nemám platné vízum. Vysvětlila jsem jí, že jsem si o nové už požádala a ukázala jsem jí dopis, co jsem k tomu měla. Četla si ve svých instrukcích a dvakrát odběhla pryč. Tahala ze mě další a další papíry, které jsem neměla. Například originál mého rodného listu (Nechápu, proč jim nestačí občanka?). Nakonec jsme obě po půl hodině uznaly, že to asi takhle nepůjde a domluvily jsme se, že jí dám vědět, jestli seženu studentskou kartičku z Polytechniky (já vím, že neseženu).
Trošku jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem byla tak akční a zrušila jsem si tu druhou schůzku. Mezitím jsem totiž zjistila, že by v té první bance bylo možné získat tzv. "virtuální kreditní kartu", se kterou bych mohla platit i přes internet. A hlavně i když jsem neměla platné vízum, tak mi ten účet chtěli otevřít. Došla jsem si pak na kafe a na "snídani" k Timovi Hortonovi. Zkusila jsem se připojit aspoň na chvíli na internet, abych zjistila, co je nového. Míšan už mezitím přiletěl ze Švédska nejdřív do Prahy a pak odjel domů do Ohař. Už má svoje působení na severu za sebou. Nemůžu říct, že to uteklo rychle, ale podle všeho našel přinejmenším nové přátele a přivezl si bronzovou medaili se třemi korunkami :-)
Dneska jsem měla trochu divnou náladu. Potkala jsem spoustu spokojených párů, co si užívali slunečný den. Ne že bych jim to nepřála, ale trochu mě vyděsilo, že tu mám být ještě další tři měsíce sama. Jako jo, mám tu nějaké kamarády, ale nemůžu s nimi být každý den - hlavně i oni mají nějaké další svoje kamarády, nebo aktivity. A co jsem si tak všimla, tak lidi ve škole spolu sice každý den pracují, ale pak se spolu už nevídají. Dokud mám co dělat, tak je to v pohodě, ale jakmile mám den jako dneska, tak akorát panikařím, co mám dělat, abych tolik neutrácela a abych se tu nezbláznila. Zatím všichni, se kterýma jsem si rozuměla trochu víc, nakonec dřív nebo později odletěli. To je hrozně depresivní. A Francouzi, co tu jsou už třeba rok, mají zase spoustu svých kamarádů, kteří mluví jen francouzsky. Blbá němčina, fakt, tady mi je k ničemu :-D Ale zrovna dneska jsem četla, že v jedné anketě skončil Montreal mezi třemi nejhezčími městy na světě. Takže bych se měla začít ohánět, abych si ho co nejvíc užila, než bude pozdě a já budu sedět v letadle směr Praha :-)
Zbytek dne jsem tak nějak proflákala. Jak bylo horko, tak jsem se docela procházela po okolí a osvěžila jsem se melounem. Začala jsem znovu sledovat Přátele - tentokrát v angličtině. A docela mě to baví. Aspoň jsem dneska trénovala jazyk, když už nic jiného. Ale pro Sherifa jsem ani nehnula prstem. Asi bude nadšený :-D Ale nevím, jestli je vyloženě moje chyba, že si neumím otevřít bankovní účet hned na poprvé. Zítra si budu muset domluvit další schůzku. To jsou radosti. A večer jsem si trochu spravila chuť hokejem. Začala jsem fandit Chicagu a dneska se jim podařilo srovnat na 3:3 :-) Druhá dvojička to má taky 3:3. Vážně zajímavý průběh, napínavé do posledního zápasu :-)
A zítra zase do práce. Měla bych být celý den s holkami v laboratoři a podle toho, v kolik skončíme, ještě chvíli zůstanu ve škole a pokusím se něco vytvořit pro Sherifa. Naštěstí mě zatím nekontaktoval, tak na moji rešerši asi tolik nespěchá.
2025 ©