Úterý 26. května 2015. Tak v první řadě bych se měla přiznat, že už nemám žádného spolubydlícího. Prostě jsem musela Steva ještě v noci zabít. Někde jsem slyšela, že "noční" pavouk znamená naději, a "denní" zas smutek. Nejsem si jistá, co byl tenhle zač, protože byly skoro dvě v noci, když se rozhodl zmateně pobíhat po zácloně. Zkoušela jsem se přesvědčit, že je to jen malý neškodný pavouk, ale jen co jsem zhasnula, tak jsem si živě představila, jak ho ze spánku polykám, a to bylo něco, co jsem opravdu něchtěla.
Ráno jsem šla do školy, protože jsem věděla, že toho doma moc neudělám. Vytiskla jsem si nějaké patenty, které jsem našla, a zkoušela jsem je studovat. Ale vůbec jsem neměla klid, což mě docela znervózňovalo. Nakonec mi naše sekretářka poslala mail, ať se u ní co nejdřív zastavím. Měla pro mě připravenou finanční dohodu. Jediné, co chybělo, bylo bankovní spojení. Vůbec se mnou nechtěla diskutovat o tom, že by mi posílali peníze na můj český účet. Musela jsem si tedy nějaký otevřít nějaký kanadský.
Neměla jsem nadepsané pohledy, co jsem se chystala poslat hromadně do Prahy, ale když už jsem měla jít směrem na Cote des Neiges, abych si otevřela účet, chtěla jsem to rovnou spojit a zajít na poštu. Proto jsem si zalezla do bufetu o patro níž. Na velké plazmě opakovali zápas Anaheimu s Chicagem. Trvalo mi přes hodinu, než jsem nadepsala všechny. Pak jsem si přes mobil zkontrolovala, kde je nejbližší banka, o které jsem věděla, že by měli otevírat studentské účty i pro stážisty. Chtěla jsem si trochu užít slunečné počasí, a tak jsem šla pěšky. Bylo horko, ale zároveň strašně vlhko. A já na sobě měla tmavé džíny. Hrozně jsem se potila a bylo mi nepříjemně. Banka samozřejmě byla ve spodní části ulice, takže jsem se docela prošla. Vystála jsem si frontu a slečna za přepážkou si mě nejdříve zvláštně prohlédla a pak mi po diskuzi se šéfem navrhla schůzku na další den. Na závěr mi podala ruku. Pak jsem bloudila po čtvrti a hledala jsem poštu. Úplně jsem zapomněla, kde je. Ale nakonec jsem svůj dopis do Prahy poslala. Snad udělá radost :-)
Vrátila jsem se zpátky do školy a na poslední experiment jsem se připojila k Soumaye, Mariam a k Sepherovi. Dneska společně vášnivě diskutovali o víře a vojevůdcích z Izraele, ale vůbec jsem netušila, o čem je řeč. Nakonec jsme si povídali o bankovních účtech a Soumaya mi doporučila její banku. Protože s debitní kartou, co dostanu u banky, kterou jsem si vybrala já, nebudu moct provádět platby na internetu. Což se mi nelíbí (chtěla jsem si její pomocí koupit lístek na koncert). Protože bylo kolem páté a Soumaya pospíchala domů, nabídla mi, že mi tu banku ukáže.
Sbalila jsem si rychle věci a tak letmo jsem poslouchala kluky v kanceláři. Povídali si v jejich jazyce a já jim nerozuměla. Z legrace jsem jim řekla česky: "Ahoj, kluci." Oba vytřeštili oči :-) Jaber se ale nenechal a něco mi pověděl po jejich. Takže jsem stejně prohrála. Vyplázla jsem na ně jen jazyk a pozdravila je anglicky :-)
Soumaya cestou telefonovala s nějakou příbuznou v maročtině. Znělo to jako nějaký energický ptačí zpěv. Obdivovala jsem, že se stíhala nadechovat. Na hlavní křižovatce jsme se pak rozdělily. Přišla jsem ale pozdě, už měli čtvrt hodiny zavřeno. Na dveřích měli nějaký nápis, který jsem si zkoušela přeložit, když někdo odemkl dveře. Ten starší muž ve firemním obleku se mě zeptal, co potřebuju. Odvětila jsem, že si chci jen otevřít studentský účet, a že přijdu ráno. Domluvil mi rovnou schůzku s jednou jeho kolegyní. Nakonec se mi ještě omluvil, že mají už zavřeno :-)
Doma jsem si dala rychlou sprchu a přemýšlela jsem, co si mám vzít na sebe. S několika Francouzi jsme se totiž domluvili, že půjdeme na veřejnou lekci swingu. Vůbec se mi do toho nechtělo, protože vím, že jsem poleno, ale zároveň jsem na to byla zvědavá. Nakonec jsem si vzala světlé šaty, které vypadaly docela staromódně. Měli jsme sraz u metra, protože jsem neznala cestu. Měla jsem radost, když jsem viděla, že nejsem jediná slečna, co si vzala šaty (podle mě se k tanci stejně hodí nejlíp). Když jsme přijeli na místo, tak jsem si nebyla jistá už vůbec, jestli se mi chce něco takového zkusit. Pořádalo se to v jednom větším baru s terasou. Všude kolem byla spousta lidí, kteří na sobě měli šaty, košile a stylové čepice. Připadala jsem si vážně jak v 30. letech. Musela jsem si dát pivo na kuráž. Lektoři si nás rozdělili na dvě půlky - na slečny a pány. Nejdřív nám ukazovali základní kroky a postupně přidávali další a další. Pak zaveleli, abychom si našli partnery. Já jsem začala s Antoinem. Měla jsem škodolibou radost, že mu to nešlo stejně tak jako mně :-) Pak přišla horší část. Kluci měli zůstat na místě a holky se měly střídat a hledat si pokaždé nové partnery. To mi bylo strašně nepříjemné. Nikoho kromě našich dvou kluků jsem neznala a bála jsem se, že jim to budu kazit. Nakonec jsem si nejlíp zatancovala s jedním obrovským černochem (vypadal jako ten ze Zelené míle), který mě docela dobře vedl.
Po skončení oficiální lekce pokračovali v hraní písniček ve stejném stylu. Najednou všichni ožili - hlavně ti, co uměli swing se pořádně odvázali. Je to hrozně moc hezký tanec, když to někdo umí. Já jsem se taky pokoušela zapadnout a párkrát si zatancovat, ale spíš jsem zůstávala sedět a s úžasem jsem sledovala ostatní. Nejvíc mě bavili dva kluci, kteří nic neřešili a tančili společně tak, že skoro až kosili ostatní. Ale vyzařoval z jejich pohybu život a hlavně hrozná chuť žít. Sice jsem zbytek večera strávila hlavně povídáním na baru, ale kdybych si věřila víc a měla k sobě nějakýho parťáka, tak by to mohla být super zábava. Škoda, že Michal netančí :-P :-)
Domů jsem se dostala kolem půl třetí. Umyla jsem se a po dlouhé době mě pořádně bolely nohy. Hrozně moc jsem toho během dne nachodila a večer docela i protancovala. Měla jsem docela dobrý pocit z toho, že jsem zase podnikla něco nového. Ale stejně tomu pořád něco chybí. Na druhou stranu jsem si oddychla, že něco nepřebejvá (nového pavouka jsem nenašla) :-)
2025 ©