Neděle 24. května 2015. Dneska jsem si nedávala budíka, s tím, že se vyspím aspoň do 11. Noo, spala jsem do dvou do odpoledne. Když jsem se probudila a viděla ten čas, nechtěla jsem věřit vlastním očím. Byla jsem na sebe pěkně naštvaná, že jsem zase prospala půlku dne. A to jsem se ještě ke všemu probudila, protože jsem měla hnusný sen. Zdálo se mi, že naši planetu chtěli obsadit nějací vetřelci z vesmíru a že bylo vybráno asi tisíc chlapů, kteří musí letět v nějaké obří kosmické lodi (něco mezi tou z Avengers 2 a Červeným trpaslíkem), a bojovat proti nim. Mezi nimi byl i můj tatík a Michal. Já jsem byla spolu s ostatními lidmi v nějakém bunkru a celé dění na nebi nám živě komentoval Bosák. Aby nám ten čas utekl, hráli jsme nějaké stupidní hry, a někdo na mě mluvil francouzsky, ale já jsem nerozuměla. Nakonec jsem zjistila, že to byla čeština, a to, že jsem odpověděla anglicky, že nerozumím, bylo vnímáno dost negativně. Nakonec naši vyhráli, ale bohužel byli sestřeleni a řítili se neřízeně k zemi. Doufala jsem, že to i tak přežijí. Zůstali jsme ležet v bunkru, protože jsme očekávali velkou tlakovou vlnu po jejich dopadu na zem. Když jsem se ujistila, že se nic neděje, vyběhla jsem směrem k zřícené lodi a cestou jsem potkala spoustu šťastných objímajících se párů, kteří slavili, že bylo nebezpečí odvráceno, včetně mého bývalého s partnerkou. Oba se na mě divně podívali, protože věděli, že Michal je uvnitř té lodi. Pak jsem se probudila. Nenatočíme o tom film? :-D Hlavně ta část s komentářem Bosáka bude epická :-D
Neměla jsem nic moc k jídlu, a tak jsem si připravila něco z toho, "co dům dal". Snažila jsem se si objednat lístek na ten koncert, ale nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslela (možná protože jsem si ho slíbila za odměnu po práci, na kterou jsem se zatím vykašlala). Nedá se totiž vyzvednout osobně a poslat ho chtějí na "adresu kreditní karty". Bomba, takže mi to jako chtějí poslat na centrálu ČSOB a já mám doufat, že mi to přepošlou sem? Poslala jsem jim raději e-mail s dotazem, jestli to je opravdu tak, jak jsem to pochopila.
Hrála jsem si chvíli s blogem a zkoušela ho nějak vylepšit. Ten starý je stokrát lepší, ale prostě nefunkční :-( Zkoušela jsem si tam založit úplně stejný blog, jen s číslem 2, ale pořád to hlásí stejnou chybu, takže předpokládám, že to je opět celoplošný výpadek, ne jen u mě. Vadí mi, že jsou vidět jen nadpisy článků a že nevím, jak mám nahrát fotky do příspěvku (respektive řečeno vím, ale pak mi příspěvek nejde nahrát).
Pak jsem konečně zkusila začít pracovat na tom, co jsem měla dělat. Stejně nechápu, k čemu to je. Je to docela komplikovaná cesta - vezmu nějaké staré piliny (biomasu), smíchám je s nějakým katalyzátorem (CaO) a něčím, co se strašně rychle zahřeje v mikrošce (grafit), vynaložím značené úsilí, abych všechno pečlivě smíchala, zahřeju to, odchytám si olej, který přitom vznikne, a pak ještě budu ten olej s něčím míchat, abych z něj udělala lepidlo? Jako vážně? Když už se tady vypisuju o experimentech v mikrošce - tak abyste si mohli trochu představit, jak to vypadá, tak jsem sem nahrála jedno video: http://leteckaposta.cz/532575082 Je krátké, ale tohle je z našeho posledního experimentu, který fungoval :-)
A hlavně jsem zjistila, že mě mezitím ČVUT odstřihlo od vědeckých podpůrných serverů, protože jsem si zapomněla včas změnit heslo. Tak jsem se ještě piplala s tím, abych našla cestu, jak si obnovit školní účet a dostat se k nějakým článkům. Protože ten komfort, co jsem měla tady na Polytechnice - nemusela jsem se nikam přihlašovat, protože jsem si uložila heslo do proxy prohlížeče (nebo kam :-D ), a pak se nemusela vůbec o nic starat, všechny články se mi automaticky zobrazovaly celé - mi v pátek skončil. Musím si hned zítra všechno zařídit.
Dneska bylo krásných 25 stupňů. Vím, že se nad tím pořád pozastavuju, ale prostě se můj mozek nemůže smířit s tím, že jeden den tu nosím džíny a teplou bundu a druhý den letní šaty. Oblékla jsem si svoje oblíbené levandulové a šla jsem se aspoň trochu projít po městě (měla jsem hlad a doma už nic nebylo :-)). Šla jsem pěšky na Cote des Neiges. Poslouchala jsem cestou písničky a v jeden moment jsem si připadala hrozně šťastně. Nespoutaně. Jen jsem se přiblbe usmívala a s roztaženýma rukama jsem si užívala příjemný větřík, co si hrál s mými šaty a vlasy. I když jsem byla sama, vnímala jsem lidi, co mě míjeli. Usmívali jsme se na sebe.
Trošku mě to celé přešlo cestou domů z nákupu. Měla jsem 4 těžké tašky a nadávala jsem si, proč jsem si nevzala batoh (k šatům se nehodí?!). Musela jsem jet tu jednu stanici metrem a ještě jsem se těch zbylých deset minut aspoň petkrát zastavila. Ale aspoň jsem se donutila si udělat větší nákup, který mi teď snad nějakou dobu vydrží (psala jsem to už Báře - dneska jsem se omylem zakousnula do plesnivého chleba). Už to chtělo se trošku postarat :-)
Doma mě pochválil Lulu, že mám hezké šaty. Potěšil mě :-) I když spolu vůbec nemluvíme, tak jsem se naučila kluky tolerovat a neřešit, že řvou a smějou se na celý barák - lepší než ticho (možná je to spíš tím, že si začali chodit kopat přes den s míčem, takže jsou tiší).
Když to celé teď píšu, tak už mám zase večer. Zapálila jsem si svíčku, poslouchám příjemnou muziku (poznávám novou kapelu - Archive. Je super. Trochu smutná, ale hrozně příjemná a dobře se mi při ní pracuje-https://www.youtube.com/watch?v=-Rewu-6LEOI&index=8&list=PLmBfIP8XqCkajy0Sgnp6tA53S73Q4GHvN) Jdu ještě chvíli pokračovat s hledáním o olejech, než půjdu spát. Zatím se mějte krásně a "Slunce v duši" :-D
2025 ©