Pátek 22. května 2015
Ráno jsem se donutila jít do školy, i když jsem si plánovala mít volný den. Se Soumayou jsme se domluvily, že budeme pokračovat v pondělí a Phil se mi neozýval (jak ho znám, tak mi napíše tak za dva týdny, že už před týdnem byl připravený začít měřit). Chtěla jsem si ale zařídit finanční podporu a změnit si termín letenky a k tomu jsem potřebovala tiskárnu. Jak jsem si tak prohlížela papíry, co jsem nahrála ke své žádosti o vízum, všimla jsem si, že jsem omylem napsala, že se taťka narodil v roce 1969, místo 1965. Docela mě to vyděsilo, protože i když to je hloupá chyba, tak když na to přijdou, můžou mě třeba i vyloučit, že podávám zkreslené informace. Ale snad ne :-) Zpětně to totiž nejde upravovat.
Připravila jsem si všechny papíry, co jsem měla k vízu, jako důkaz, že jsem podala o nové, a ještě včas. Chtěla jsem jít za sekretářkou, aby mi poradila, co mám udělat, aby si mě tu nějakým způsobem hospodářka zavedla a mohla mi posílat peníze na účet. Jenže ta dneska nepracovala. Měla na dveřích nápis, kterému jsem nerozuměla ani po přeložení v překladači, ale výsledkem bylo, že se u ní svítilo, ale nikde ani noha. Nevadí, měla jsem aspoň všechno připravené na pondělí. Akorát že mi dnešním dnem vypršely přihlašovací údaje na školní internet, tak ji musím poprosit o nové. A zkusím se zeptat, jestli by mi neproplatili aspoň částečně tu žádost o vízum. Nakonec to celé stálo 255 dolarů, což není úplně málo.
Pak jsem si změnila let. Poletím v úterý 1. září v 16:45 odpoledne a v Praze bych měla být ve středu kolem 9. ráno :-) Překvapilo mě, že ta změna takhle na poslední chvíli stála "jen" 4 tisíce. Pořád lepší než si kupovat novou letenku za 14. Paráda. A napsala jsem bytné dotaz, jestli můžu zůstat na bytě další tři měsíce. To bylo tak nějak nejdůležitější, co jsem potřebovala vyřídit.
Pak jsem odešla zase zpátky domů. Byli jsme tak nějak domluvení s klukama, že půjdeme na piknik, ale protože byla zase strašná kosa, a dokonce v jednu chvíli padaly kroupy, napsala jsem Guilovi, že se omlouvám, ale ať se mnou dneska nepočítají. Nakonec vymysleli, že se sejdeme společně u Antoina doma a připravíme si společnou večeři. Nakonec nás bylo šest. Hrozně jsme se motali :-) Antoine nás pak poslal do obýváku, ať si raději pustíme nějakou hudbu a připravíme si nějaký drink, že se o jídlo postará sám. No, večeřeli jsme pomalu v jedenáct večer :-D Ale snažil se. Připravil nám zajímavé rizoto se zeleninou a mořskými plody. Ochutnala jsem i místní sladké medové pivo. Vůbec nebylo špatné. Antoine měl nové 4 spolubydlící - jeden sympatický francouzský pár, který ale nemluvil moc dobře anglicky, a hlavně se styděl, a dvě kočky. Z nich jsem byla nadšená asi nejvíc. Byly obě hrozně společenské a nechaly se pomazlit dokonce i ode mě :-) Ze zvyku jsem měla chuť jim ostříhat drápy, protože se mi občas zaryly pěkně pod kůži. Nakonec přišel i Petr, tak jsem k sobě měla někoho, když se Francouzi bavili mezi sebou jen francouzsky. Byl to příjemný večer. Trošku jsme popíjeli (já měla po dlouhé době mojito), pouštěli jsme si písničky a povídali jsme si. Zjistila jsem, Guilhem hraje na kontrabas. Vůbec se mi to k tomu rejpalovi nehodí :-) A že lidi z Francie, co se nenarodili v Paříži, nesnáší lidi z Paříže :-D To je podobný jako u nás s Prahou a zbytkem republiky. Taky jsem v jednu část večera všechny bavila svými "znalostmi" ze zeměpisu. Ale věděla jsem, že je Alžírsko hned vedle Maroka, a není mezi nimi Tunis. A kluci nám vyprávěli svoje zážitky z cestování. Byla jsem tam trošku jako černá ovce. Nikdy jsem nikde pořádně nebyla.
Kolem 3-4. hodiny ráno, kdy už všichni Antoineho spolubydlící usnuli, nám Antoine oznámil, že musí jít také spát, protože ráno vstává na paintball. Navrhl nám, ať zůstaneme, jak dlouho chceme, a pak za sebou zabouchneme dveře. Protože jsme zůstali jen tři (já, Guil a Petr), nechtěli jsme je dál rušit. Petr našel noční bus, ale měli jsme málo času na to ho stihnout. I když jsem se snažila a předváděla jsem krocaní rychlochůzi (tohle jsem nevymyslela já), tak nám ten bus ujel před nosem. Byli jsme skoro na konečné modrého metra opačným směrem, než bydlím.
Protože jsem byla vcelku v dobré náladě, navrhla jsem, ať to dojdeme pěšky ("To nemůže být zas tak daleko"). Noční autobusy totiž jezdí po hodině a do prvního metra to bylo podobně. Kluci sice vedli divné řeči, že to opravdu daleko je, ale asi nakonec vyhrálo jejich ego, protože necouvli před mým debilním nápadem. Po deseti minutách chůze mě to přestalo bavit, ale to už jsem couvnout nemohla já. By mě zabili :-D Povídali jsme si anglicky, pak česky, pak Guil začal klít francouzsky. Pak si zpíval, já česky říkala, že ho zabiju.. :-D Moc příjemná cesta. V půlce se s námi rozloučil Petr, protože bydlel nejblíž. Nejhorší na tom bylo, že mi Guil lezl na nervy, ale nemohla jsem jít jinudy než on, protože jsem prostě neznala cestu. A tak jsem musela vystát jeho kouření a poznámky. Já zase remcala, že mi je zima, potřebuju kafe a mám hlad. Když už jsme byli skoro u školy, našli jsme otevřeného Tima Hourtona. Nasnídali jsme se a dali jsme si kafe. Jak jsme byli najednou v teple, tak mě ty zmrzlé svaly strašně bolely, že jsem se nemohla pomalu hýbat. Bylo tak 5 stupňů nad nulou, ale podle mě klidně míň. Pak jsme se rozdělili, protože šel každý jiným směrem. Těch posledních 20 minut bylo nejhorších. Už jsem si zvykla na teplo, a u nás je ještě docela dost větrno. Noo, přišla jsem domů skoro v osm ráno :-D
2025 ©